Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Kázání naleznete zde.

Kázání naší paní farářky je přiloženo.

Vážení přátelé,
v příloze naleznete kázání od naší sestry farářky.
S pozdravem,
starší sboru

Vážení přátelé,
máme pro Vás text kázání a dětské minibohoslužby.
S pozdravem,
starší sboru

Milí přátelé,

v příloze najdete kázání a rodinné minibohoslužby, které pro vás pro tuto neděli přichystala naše sestra farářka.

S pozdravem,
starší sboru

Milí přátelé,
v příloze naleznete textovou verzi bohoslužeb, které jsme na Youtube živě vysílali 22. března 2020.
Jako bonus přidáváme také rodinné minibohoslužby od paní farářky.
Starší sboru

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Zazněla slova ŽALMu 145,10-13

UVÍTÁNÍ
Sestry a bratři, milí přátelé,
zdravím Vás s přáním pokoje a radosti od našeho Boha a našeho Pána Ježíše Krista.
Amen.

MODLITBA
Bože náš a Králi,

Jonášovo Ninive a dnešek

Vstupní slovo: Lk 3,3-6 I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů",

4 jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!

5 Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné;

6 a každý tvor uzří spasení Boží.´

SZ čtení: Jon 1,1-3;3,1-10 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:

Milí přátelé, slyšeli jsme závěrečný text evangelia, dobré zprávy, jejímž vypravěčem je Matouš. A když jsem pro tuto neděli vybral tenhle text, musím hned na začátku rozptýlit jedno podezření – nehraju si na Ježíše – a nechci a samozřejmě ani nemohu suplovat jeho roli pro naši víru. Místo a role kazatele je vždycky po boku učedníků a učednic - a o nich to vyprávění říká pěkně: někteří Vzříšeného Pána oslavovali z celého srdce svého – s úctou i bázní se modlili své „před tebou se Pane kriste Králů králi dobrovolně skláníme“- a jiní pochybovali.

Co z něj jen vyroste?… - takhle se ptají rodiče při pohledu na své děti. Jednou s povzdechem, jindy nanejvýš rozezleně, a přesto s hluboko skrytou nadějí, že z něj - či z ní přece jen něco bude… Co z něj vyroste? se ptá i vypravěč na začátku dnešního příběhu. Ale pozor! On přitom nekouká na syna Josefa, on kouká na rodiče, na Jákoba: Tohle je rodopis Jákobův. Co z Jákoba vyroste?
Když totiž bible vypráví - nevrací se nazpátek. Vypravěč vždycky upozorňuje: A teď pozor - co z toho vyroste?

Heuréka! - křičel prý radostně na ulicích starověkých Syrakus Archimedes. Když se koupal ve vaně, objevil fyzikální zákon, který se od té doby učí žáci sedmé třídy: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny, tím tělesem vytlačené.

Když jsem se včera konfirmandům pokoušel osvětlit, jak působí Duch svatý, hráli jsme závody ve foukané: Měli co nejdál dofouknout pingpongový míček, položený na pruhu papíru. Nejde přitom jen o to co nejdál – ale také, jaké překážky cestou překoná a u jaké skončí. Ty překážky mají jména:
Super – hurá – mám štěstí – zmáhá mne únava – mám depku – nemá to cenu – beznaděj – nemám sílu věřit.
První otázka po hře obvykle zní – proč je to pořadí právě takové?

(Simeon) Symbolem Boží blízkosti byl v Ježíšově době pro lidi chrám. Sem chodil celý život starý Simeon. Lidi se mu už pošklebovali – jak kdyby byl kusem nábytku v chrámu: Vidíte ho? Prý mu slíbili, že se dočká Božího mesiáše… Jo, kdo si počká, ten se dočká. Ale Simeon věřil – zpíval si Přijď dešti nebeský, přijď chudých útěcho… Dočká se? A kdy? Už mu je přes 80 let...

Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Hle, volá Eliáše - takhle reagovali někteří z diváků Ježíšova utrpení na jeho modlitbu. Byla to modlitba osamělého, osamělého před lidmi i před Bohem. Modlitba spravedlivého, který prožívá hlubokou opuštěnost - modlitba zavrženého svědka pravdy, kterému připadá, že už mu zůstala jen jeho samota. Hle, volá Eliáše, volali někteří – a kdosi běžel namočit hadr do octa, aby Ježíšovi podal zkyslé osvěžení, osvěžení pro ponížené a zavržené. Hle, volá Eliáše, uvidíme, jestli ho přijde jako bájný vysvoboditel, jako blanický rytíř vysvobodit.

"Zaklínám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus Syn Boží?!"

Obžalovaný, vstaňte! - zaznívá obvykle na závěr soudu. Ale ve finále soudu s Ježíšem povstává někdo jiný – jeho soudce velekněz Kaifáš. Vstává - opouští svou soudcovskou stolici – sestupuje k Ježíši - a jemu tváří v tvář vyslovuje otázku v tomhle oddíle pašijí snad nejpodstatnější: Při živém Bohu tě zapřísahám, abys nám řekl, co jsi zač - jsi Kristus? Pomazaný? Syn Boha živého?

Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí. Takhle oslovuje Ježíš učedníky u stolu. Skoro bychom mohli říci, takhle nás dnes u svého příběhu vítá. Co to pro nás znamená? Jaká je teď naše role? Co máme dělat, jak reagovat? Máme sedět - poslouchat - a přijímat, co nám Ježíš dává.

Volební týmy pumpují do občanstva předvolební emoce - mohou či mají křesťané zůstat stranou? Křesťané mají především naslouchat evangeliu. A když tomu evangeliu pořádně nasloucháš, zjistíš, že to není žádný pohádkový svět odtržený od reality, kde na nás přestanou dotírat dilemata života. Ta dilemata tu jsou taky. Jen na ně učedníci dostávají možnost podívat se z úplně jiné perspektivy. A my s nimi.

Rozhodně se ten žalm netváří, že život je pohodička, klídek, nevzrušivé leháro. Žalmista ví, že žijeme ve světě malých i velkých dramat, převratů. Nakonec, přehlížíme-li uplynulý čas, vytane nám bezpochyby na mysli nejedna událost, kdy nám bylo úzko, kdy jsme nevěděli kudy kam. Život umí člověka občas pěkně zmáčknout. A všechna ta bouření života a světa najdeme i v 46. žalmu.

Neboť u Boha není nic nemožného...
- takhle to teď slyšíme spolu s nazaretskou Mirjam, zvanou tradičně Marie. Ona devět měsíců před Ježíšovým narozením, my na Hod Boží, když slavíme jeho narození. U Boha není nic nemožného, a jeho slovo se neukáže jako bezmocné.

Bylo, nebylo, to vládci jedné velké říše na východě nestačilo, že je na všech poštovních známkách, a nechal si postavit sochu. Symbol své vladařské moci a vůdcovství říše, v níž žilo mnoho národů různých jazyků. Nebyl to žádný zastrčený pomníček - ale spíš takový zlatavě zářící obří bilboard na centrálním stadionu. Kdysi tu zkoušeli postavit věž do nebe.
A pak vydal ve všech jazycích zákon: Když v určený čas zaznějí z říšských tlampačů tóny spojeného říšského orchestru, padne každý poddaný na kolena - a té vladařově soše vzdá božskou poctu.

Co vytýkal prorok Jeremiš Božímu lidu v chrámu? “...”
(máte nečisté srdce - tvrdé jako kámen - nechce poslouchat Hospodinovy vzkazy.)
Myslíte, že v té době přestal mít Pán Bůh svůj lid rád? “...”
Lid by si to zasloužil - ale Hospodin ho nepřestal mít rád.
Proto Božímu lidu Jeremiáš říká krásným jménem - “dcera sijonská”.

Je to krásné pojmenování - ale písně, které o dceři sijonské prorok zpíval - jsou čím dál smutnější:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. (Mt 5,27-30)

Kdo nám ukazuje na cestu za Ježíšem? - poslouchejte

Bylo jednou jedno děvčátko, a to mělo čtyři bratry.
- vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek. “Já bych si nejvíc přála,” ona na to, “takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.”

Zvuk evangelia k nám putuje staletími a rozechvívá v nás touhu po společenství s Bohem a stále mě ohromuje, jak nás mohou tyto staré texty dokola a dokola oslovovat, jak nám mají stále, co říct i přes jazykovou, kulturní a historickou vzdálenost. Ježíš a Pavel hovoří ke konkrétním lidem, do konkrétních společenství. Nejsou to jen nadčasové pravdy, které se uchovávají, protože je užitečné na ně nezapomenout. Oba dva hovoří k nám tady a teď stejně jako tehdy Ježíš k učedníkům a Pavel k sboru v Galacii. Tato slova nás mají v našem nitru oslovit a ukázat nám cestu, jak žít svoji víru.

Milé děti, bratři a sestry, přátelé a hosté vítám vás na dnešní rodinné bohoslužbě. Scházíme se zde ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen
Introit: Iz 43,13n Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘ Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele.
1. Píseň: NP 50 Přemýšlej, děkuj a služ
Modlitba

Proč se neklaníš Hamanovi a přestupuješ královský zákon?! Tak dorážejí královští podřízení na Mordekaje. Ale s přečteným příběhem zůstává tahle otázka viset ve vzduchu i tady uprostřed nás dnes. Z jakého důvodu se Mordekaj neklaní? Proč najednou – on, který na konci minulé kapitoly svou loyalitou zachránil králi život, když oznámil chystané spiknutí - proč teď demnostrativně, v branách paláce, odmítá vzdát nařízenou poctu Hamanovi?

Boží lid Izrael ztratil svého vlastního krále (z rodu Davidova), a od té doby žil rozptýlen po mnoha královstvích a zemích. A tak jim kralovali různí vládcové a králové. Někteří si židů vážili, někteří se na ně dívali podezřívavě (jako kdysi farao). Třeba proto, že slavili sedmý den jako den odpočinku, kdy oslavovali Stvořitele, neuctívali žádné modly, vytesané a pomalované bohy. A když král židy přestal ochraňovat, děly se pak hrozné věci.

Au… zmetci! Když už mě museli vyhodit ven, tak jsem aspoň nemusel letět přímo po hlavě do toho štěrku. Krev! Teče mi po hlavě! Zuřím. Písek mi skřípe mezi zuby. Takhle drsní fakt být nemuseli. Svázali mně ruce i nohy, takže se nemůžu ani hnout. Nevím, co jsem tomu králi udělal, že mě vyhodili ven takhle do noci. Au… ta lana se mi teda pořádně zařezávají do kůže. Zkusím se z nich nějak dostat. Nejde to. Asi takhle budu muset zůstat, dokud mě někdo nerozváže. Fakt nechápu, že mě takhle někdo vyhodí ze svatby.

(pro nejmenší) Máte rádi pohádky o princeznách? Jaká musí být správná princezna? („...“ - a taky odvážná? „...“) Máme v bibli nějakou pohádku o princezně? ("...") Vlastně ano – poslouchejte:

(Setkání s ostatními) Kleofáš se svým přítelem vrátili do Jeruzaléma, aby tam pověděli dalším učedníkům o jejich setkání se vzkříšeným Ježíšem. Učedníci seděli za zavřenými dveřmi, bylo těsně po Velikonocích. Zažívali rozčarování z toho, co se stalo s Ježíšem. Báli se toho, co se ještě může stát jim. Žili v přesvědčení, že Ježíš zemřel. Jenže ženy nalezly prázdný hrob bez Ježíšova těla. Jen dva muži v bílém rouchu jim vyřídili, že Ježíš není mezi nimi, že byl vzkříšen. Není mezi nimi, tak jako dřív, ale je mezi nimi nějak jinak.

Prohlašuje se za mesiášského krále!, obvinili Ježíše.
Že je Ježíš Mesiáš, Pomazaný Hospodinův, Spasitel, to o něm začali říkat jeho učedníci. A v té víře, že ten pravý Mesiáš je Ježíš, ten ukřižovaný, je utvrdily právě velikonoce. Vzkříšení - to pro ně bylo zejména poselství a ujištění - když Bůh vyvedl Ježíše z hrobu, učinil ho Pánem a Mesiášem.
Dnes je první neděle po velikonocích, neděle, kdy si církev připomíná slávu a sílu Ježíšova vzkříšení.

Jestli někde nejde už vůbec nic čekat, tak ve chvíli popravy. Těžko najít pádnější příklad konce i naprosté beznaděje. Ne nadarmo se trestu smrti říká absolutní: neboť tenhle trest především znamená už tě absolutně nic nečeká. Jsi v koncích na 100%. Takhle jsou teď rozdané karty: tři odsouzení ke smrti na kříži a uprostřed těch dvou jako ústřední zločinec Ježíš. Král židů. A podle všech okolo falešný mesiáš. Takhle jsou rozdány karty a Ježíšovi protivníci v té hře drží všechny trumfy.

O kom jsme zpívali - že je náš štít? “...” Proti čemu je štít? (v čem?)
Máme tu hromadu slov na papírcích, roztřiďte je. Která slova připomínají - náš Pán je nám štít - která slova označují ohrožení nebo útok?
(Slova:) můžem se modlit - naděje - zoufalství - víra je síla - pohrdání - tomu přece nemůžeš věřit! - to je úplná hloupost! - strach - vyhrožování - Nebojte se - Náš Bůh zachraňuje - prohrajete! - máte komu věřit - Bůh je moje síla - dobrá zpráva

Ježíš právě ustanovil Hod Beránka jako večeři, připomínající jeho rozdávající lásku - a učedníci mezi sebou řeší, který z nich je důležitější. Ve velikonočním příběhu člověka obvykle nejvíc zasáhne Jšovo utrpení, popř. ochota k oběti - ale evangelistu Lukáše snad ještě víc bere pomyšlení na to, jak málo sdílíme s Jšem právě to, oč jemu jde - jak málo to sdílíme jako jeho učedníci. Jak málo to sdílíme nejen jako úděl, kterým si musel Jš projít - ale jako POSTOJ - který něco podstatného ztělesňuje.

Milé sestry a milí bratři,
V něčem připomínáme první učedníky, kteří chodili spolu s Ježíšem, se svým učitelem. Uslyšeli jsme jeho povolání, rozhodli jsme se k následování a nyní žijeme ať už lépe či hůře život podle jeho slova. Učedníci, i když Ježíši někdy nerozuměli, tak stále mu důvěřovali. Stejně i my ve svém životě ledasčemu z Ježíšova učení nerozumíme, ale přesto v srdci věříme, že je to doopravdy Mesiáš, zachránce, který nás často vyvádí z úzkostí života do blízkosti Boží lásky.

Text: Na své poslední cestě se Ježíš se blíží k Jeruzalému: Lk. 19, 41 – 44
Ježíše nic neodvede od jeho rozhodujícího směřování do Jeruzaléma. (Jsme my schopni směřovat? Něčemu se v životě oddat?). Jeho cesta byla vždy neobyčejně bohatá a rozmanitá střetnutími s lidmi. Přistupuje k nim osobitě s pomocí, výzvou, uzdravením, povzbuzením i varováním. Ale také odmítnutím. Podobně jako ti docela první rybáři a pastýři smíme a máme slyšet pozvání k následování.

Obchodní domy i rodinné domky přestaly svítit do noci - vánoční stromky jsou odstrojené - světlo svíček a prskavek se už před pololetím málem ani nehodí připomínat - vánoční světla se potopila do zapomnění, v lepším případě čekají někde v krabicích, až je zase vytáhnem.
A přesto nám dnes zní - vy jste světlo světa. Říká nám to Ježíš - ten o vánocích slavně, s nádherou, které nedosáhnou ani nejpůsobivější ohňostroje - narozený. A říká to proto, aby jeho světlo nezhaslo. Abychom ho neschovali někam do zaprášené krabice na nejhornější polici.

Vy jste světlo světa.

Milé sestry a milí bratři,

Milí přátelé, malí i velcí, asi by vůbec nebylo na škodu, kdyby teď promluvilo přítomné dítě - a zeptalo se: milí tátové a mámy, dědové a báby, sousedé, přátelé - proč jsme se tu vlastně sešli? Proč jen nesedíme doma u stromečku, nerozbalujeme dárky, nekoukáme do televize?...
Mají-li vánoce zůstat událostí, kdy slavíme dar lásky, naděje, radosti a pokoje
- je potřeba USLYŠET TAKOVOUHLE OTÁZKU. CO SE vlastně STALO?

Slovo, jež jsme slyšeli od evangelisty Jana, dává odpoveď právě na tuhle otázku: Co se stalo? Co zůstává? Nač dnes navázat, oč se opřít - právě o vánocích?

Co to je za ženu, že předčí 7 mužských? - že dokázala porodit syna - kde měla zůstat jen vdovská samota a bezútěšná bezdětnost? Co je to za ženu, že se stala nakonec prabábou mesiáše Davida - a pra-pra- prabábou mesiáše Ježíše? Ženy i muži, sestry i bratři, poslouchejme.
Rút je rodem - pohanka. Stejně jako Kananejka Támar nebo Rachab z Jericha. A jako Moabka je dcerou lidu, který příběhy Tóry líčí jako nebezpečné svůdce a protiklad lidu víry. Jaké kroky ji přivedly do zástupu, s nímž dojdeš k mesiáši Davidovi - a pak k mesiáši Ježíši?

Ve druhém čtení jsme četli úryvek z Ježíšova rodokmenu podle evangelisty Matouše. Ježíšova rodová linie sahá od Abrahama až k Josefovi. Pro Matouše stejně jako pro nás byl Ježíš spasitel, mesiáš, zachránce, který přišel mezi lidi, aby jim dodal naději skrze své působení o tom, že je zde pro ně otevřena cesta do Božího království.
Matouš píše tento rodokmen, aby svým současníkům dokázal, že Ježíše je ten pravý mesiáš, který má být z Davidova rodu, jak bylo předpovězeno proroky.

Minulý týden jsme se společně zamýšleli nad příběhem ze Skutků apoštolů o tom, jak byl Petr uvězněn a zázračně vysvobozen. O tom, jak celý nervózní klepal na dveře domu, kde se za něj modlili jeho přátelé a jak mu nechtěli otevřít, protože nevěřili, že to je doopravdy on. Petr se dostal do vězení, protože uvěřil pravdě evangelia o vzkříšení Ježíše Krista. Uvěřil tomu, že skrze víru v Ježíše Krista se člověk nově narodí pro život v naději. Tato víra mu dala naději v době pronásledování a věznění. Tuto naději sdílel i se svými bratry a sestrami z celé církve, kterým je adresován tento dopis.

Jákob se vrací do zaslíbené země - a vrací se jako ten, kdo má zač Hu děkovat:
- do ciziny utíkal s holým zadkem - a vrací se jako úspěšný selfmademan: typickým biblickým obrazem vyjádřeno vrací se jako bohatý šejk obdařený stády dobytka i velbloudů. A k tomu dvě ženy, (zatím) 11 synů a 1 dcera.
Jákob se vrací do zaslíbené země - a přece jakoby jeho požehnanému životu, několikanásobně obdařenému Bí přízní, něco chybělo. Něco zásadního - proč zítřek nevyhlíží s nadějí, s radostným očekáváním - ale z rostoucími nočními můrami a úzkostí jak to všechno dopadne.

(Samuelovi synové)
- vykládali jsme si o Samuelovi - jak se narodil - a jak jako dospělý zachránil Bí lid před rozladem - i před nepřáteli. - jak jeho příběhy končí? - v pohádkách se říká - jestli neumřeli, žijí dodnes. V bibli se ptají spíš - co se vyklubalo z jeho dětí?

Samuel měl dva syny - Joela a Abiju. Byli po tátovi? Chtěli slyšet, co nám H říká - co po nás chce? - ne - chtěli slyšet a poslouchat sebe. Když měli soudit - přijímali úplatky, aby zbohatli...

(chceme krále!)

Když jsou lidé unaveni nenávistí nebo trápením - když je ubíjejí poměry i vlastní bezmoc něco s tím udělat - když to vypadá, že se světem kolem nás jen převalují vlny nenávisti a pomstychtivost - když propadáme strachu - i těm kdo se nám všelijaké strachy snaží nakukat
- tehdy nám vyprávějí v bibli příběhy, které nám mají otevřít oči. Abychom viděli čeho se držet a čemu věřit. A takhle otevřít oči chce i tenhle Elíšův příběh.

Nejprve se otevřely oči izraelskému králi:

Děti dostaly postavy Abraham - Izák - jákob - josef - MOjžíš - Áron - Jozue - Debora - Gedeon - Samson - Rut.
Na poslední dítě se nedostalo. Co to znamená? Že už si nebudeme vyprávět žádný další příběh?
Ale ti všichni - Abrahamem počínaje - zjišťovali - Dál přece nejedete sami (Zpíváme 3x)
Podle čeho poznáme my dnes? - že dál nejdeme sami?
1. podle toho, že příběh pokračuje
2. a podle toho, že do toho zástupu připojíáme dnes malou Rozárku, která bude pokřtěna.
(ČTENÍ 1. Sa 1,1-7)
KÁZÁNÍ:

- "jen ať pozná, že je v Izraeli prorok!" - říká v klíčovém bodě tohoto příběhu prorok Elíša - a tak nabízí klíč, jak k tomuto příběhu přistoupit - a jak se jím nechat oslovit.
- když se ptáme po Bu naděje, vysvobození a života (a snad tu jsme dnes také jako ti, kdo se právě takhle ptají) - posílají nás tyhle příběhy k Bu Izraele - a Otci JKa.

V zaslíbené zemi nastala doba hladu. Nezapršelo, na poli uschlo zaseté obilí, a skoro nic se neurodilo. Nebylo co sklízet ani pastva pro dobytek. Lidé i zvířata strádali hladem.
Hlad přišel i na Elíšu a jeho učedníky. Seděli kolem Elíši, pohublí, zmátožení. Co se asi mohou naučit, když jim hlavou běží jen myšlenky na to, kde by se mohli najíst?

Kolem toho příběhu teď sedíme i my. Co se z něj můžeme naučit?
Možná si nejdřív ze všeho můžeme připomenout, že sami jsme takovýhle hlad v tomhle koutě světa už dlouho nezažili.
Strádání, zaviněné suchem a neúrodou se podařilo vymýtit.