Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Heuréka! - křičel prý radostně na ulicích starověkých Syrakus Archimedes. Když se koupal ve vaně, objevil fyzikální zákon, který se od té doby učí žáci sedmé třídy: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny, tím tělesem vytlačené.
Výkřik Heuréka! znamená Našel jsem! - Už to mám! A Archimedova radost nad tím objevem byla prý tak veliká, že vyběhl z vany a jak ho pánbůh stvořil, oznamoval svůj objev spoluobčanům. Bodejť by se neradoval, když mu jeho objev, nález oné fyzikální zákonitosti pomohl vyřešit královský úkol - usvědčit z podvodu zlatníka, který pro syrakuského krále zhotovil korunu nikoli z pravého zlata, ale pouhé slitiny zlata a stříbra.

A právě takové Heuréka! - Našel jsem, už to mám! - zaznívá jako radostný výkřik i v klíčovém momentě Ježíšova podobenství. Volá tak žena: "Nalezla jsem minci, drachmu, kterou jsem ztratila. Mám z toho velikou radost, pojďte to se mnou oslavit!," zve přítelkyně a kamarádky.
Nález ztraceného – a radost z nálezu, kterou je potřeba sdílet s druhými – ta se vine všemi třemi podobenstvími 15. kapitoly evangelia podle Lukáše. Mimochodem, ta radost je pro tohle evangelium tak příznačná, že písnička V království Božím místa dost, již jsme i s radostným klavírním doprovodem zdejší varhanice zpívali minulou neděli (jen si ji na záznamu rozhl. bohoslužeb poslechněte), se původně jmenovala právě – Evangelium podle Lukáše. „Místa je dost i pro hříšníky – vstupným je smysl pro radost“ - to je evangelium. A podle Lukáše zvlášť.

Z čeho ta radost dnes plyne?
Z nálezu ztracené mince. Bylo jich někde v domácí kasičce deset. Jedna se zakutálela. A trpělivé hledání - lezení z rozsvícenou lampou po všech koutech temného palestinského domu (za chvíli tyhle budovy s silnými zdmi a co nejmenšími okny příznačné pro subtropy budem kvůli dlouhotrvajícím vedrům možná u nás stavět taky) - pečlivé vymetání všech těžko dostupných koutů - nakonec přineslo výsledek. Žena minci našla. A z nálezu ztraceného stříbrňáku má radost, jakou nejde prožít izolovaně. Svolá kamarádky, asi ne jen na kávičku, oslavit nález.
Radostně slavit, to je nejen podle Lukáše, ale podle samotného Ježíše jeden z příznačných rysů pro společenství jeho učedníků. I když nad tím zákoníci z kruhů církevních i necírkevních reptají – právě nález ztracených je potřeba slavit. Pak zažíváme něco z radosti samotného Otce v nebesích, radosti andělské, radosti těch, jimž se narodil spasitel. Vždyť ten spasitel přišel právě proto, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo – co se totálně a prý jednou provždy tomu nebeskému Otci ztratilo.

Radost z toho, že Ježíš nalézá – že on sám společenství kolem sebe zakládal jako společenství nalezených – radost, ktá se odsud šíří ven - to je něco, co je pro církev příznačné. A pokud to z církve takhle nevoní, pokud se neozývá veselé a osvobodivé pojďte slavit kristovské „heuréka“ - něco s tím společenstvím není v pořádku. A mesiášský nálezce to dává do pořádku právě příběhy, jako je ten dnešní. Tváří v tvář zapšklosti, úzkoprsosti a falešné starosti o to, aby nám to naše čisťoučké prostředí nezaneřádilo moc těch nalezených (se všemi riziky, co sebou jejich návrat nese)
– se Ježíš o nás stará tak, že zdůrazňuje „hlavně, aby nezmizela radost.“

(Mince jako hříšník činící pokání)
Archimédovo Heuréka – zaznívalo kvůli královské zlaté koruně. Žena z podobenství takto volá kvůli nálezu ztracené mince – ale její radost není o nic menší. Srovnatelná radost – ale ostatní reálie už srovnatelné nesou, právě naopak: Rozdíl mezi královskou korunou a jednou zakutálenou drachmou – je snad zcela zřejmý.
Když Archimedes vynašel svůj zákon, byla to událost, o níž referovali nejen v syrakuském Blesku, ale kterou potřeboval zmínit i vážený historik Plutarchos. Kdežto nález ztracené mince, to je v zásadě rutinní, každodenní záležitost. Kdyby o takovém nálezu nějaký historik psal, by byl nejspíš za hodně velkého podivína. I kdyby měla hodnotu tisícovky, jakože drachma mívala často hodnotu daleko menší. Její nález se nedostane do učebnic – ani se ho nebudou žáčci učit nazpaměť. Dostal se do evangelia – jehož hlavní postavu, Mesiáše Ježíše, považovali za podivína tehdy i dnes. Mj. právě kvůli tomu, z jakých důvodů vypráví příběhy, jimiž zve k opakované radosti.

Ale ještě podivnější je, že radost nad nálezem ztracené mince Ježíš přirovnává k radosti nad kajícím se hříšníkem: "TAKTO - pravím vám, nastává radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem - pokání činícím." Vezmeme-li ten příměr doslova – tak jaké pokání může činit ztracená mince? Neživý objekt. Absolutně pasivní. Bit se v prsa? Volat mea culpa? Je to má vina, má převeliká vina? Mince, to je předmět bez emocí, kus kovu. Jaké pokání – jaké obrácení či změnu smýšlení může podstoupit?
Jo, ztracený syn z dalšího příběhu, ten mohl – šel do sebe, říká pěkně příběh… Ale jakýsi stříbrňák?
Ten není ani jak ten koblížek z pohádky, co se neposlušně a svévolně skutálel z okna, posmíval se lačným lovcům, až ho chytráka nakonec přechytračila a sežrala liška. Možná, kdyby ho nepřechytračila, mohl se pak ten koblížek kát, že utekl babičce, dědeček zůstal hladový… - změnit smýšlení, přikutálet se zpátky domů a nechat se poslušně zkonzumovat.
Ale znáte nějaký příběh o minci, co vyskočila nebohé majitelce z peněženky, zatoulala se, litovala toho…? Mince je tak chladný a mrtvý předmět, že ani tu bajku o ní snad nejde vyprávět…

Ale možná o to jde. Tím srovnáním nesrovnatelného – že roli hříšníka činícího pokání hraje právě mince – se nám tu o samotném pokání říká něco velice podstatného. Pokání začíná zjištěním – je tu kdosi, kdo mne postrádá. Kdo mne hledá. Komu na mně záleží. Mně zatím vůbec nedošlo, že jsem nějak ztracený. Vůbec mne nenapadlo stavět se před jeho tvář, obracet se němu – natožpak zkroušeně či kajícně vyznávat „před tvou tváří Pane, nemám vůbec nic“. Ale stejně se mám dozvědět – je tu hledač ztracených. Ten, jemuž na mne záleží.
Takhle – bez předchozího pokání – to zjistil třeba Zacheus v Jerichu – když se k němu k překvapení všech zúčastněných pozval Ježíš na večeři – neboť – „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." Co se nevratitelně zakutálelo. A třeba docela lhostejně, bez kdovíjakého očekávání, setrvává v těch škvírách v podlaze, poddáno osudu, určenému prý ztraceným.

Kdo je pak ale ta žena?
- hodí se bezpochyby do páru k pastýři z předchozího příběhu. On hledal ztracenou, zahynulou ovci – ona stejně ztracenou minci. V té její vytrvalosti – důkladnosti a nasazení – je něco z toho pastýře.
A také v její odpovědnosti za ztracenou minci. Neříká – ztratila SE mi mince – jako by to byla vina toho zakutáleného stříbrňáku. Říká – Já ji ztratila. Nezříká se odpovědnosti za ztracenou. Byť je ta mince ztracená, zůstává v dosahu její starosti a péče a námahy.
V tom je něco kristovského. V tom se ozývá – Hospodinovo rozhodnutí – já, já sám se ujmu ztracených. Anebo – když Ježíš nevynechá ani takové ztracence a zatracence, jako byli celníci, ti přísloveční tuneláři, chřestící pytli drachem, o které obrali své někdejší přátele, sousedy a spoluvěrce.

Kdo je ta žena? - podle jednoho z výkladů tohoto podobenství hledá tu minci proto, že 10 stříbrných mincí tvořilo svatební čelenku nevěsty. Je to tedy jakási nevěsta dobrého Pastýře?
Připouštím, že si teď pouštím z uzdy vykladačskou fantazii – ale nakonec proč ne? Proč by se nemohl vedle příběhu o Pastýři vyprávět příběh o jeho nevěstě? - o církvi?
Církev – sbor – společenství učedníků – které důkladně – pečlivě – vytrvale hledá ztracené – zakutálené na věky věků. Společenství – kté bytostně rozumí hledajícímu nasazení nebeského ženicha - vyznává „Místa je dost i pro hříšníky, vstupným je smysl pro radost“ - společenství, jež žije radostí z nalezených – a ona se mu stává energií, již přetavuje v další hledání - aby bylo jako mezi anděly nebeskými – tak i na zemi-
– není právě ono ta pravá nevěsta Kristova?
Amen.

Lk 15,1-2.8-10 Bn 10.6.18
In: A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi. (Zj 21)
Píseň NP 61 (NOvá země, nové nebe)
Modlitba
Dáváš nové k životu Pane – a abys své dary připomněl a zpřítomnil, zveš nás do tohoto společenství. Tady slyšíme, že tvé království přichází, je nablízku jako záchrana a obnova – i tam, kde my bychom všechno vzdali. Tvé evangelium rozsvěcuje radost uprostřed smutku – otevírá oči pro lidi, které my považovali za ztracené – obnovuje rozbité vztahy – zahání předsudky, nedůvěru. Děkujeme, že na tom smíme mít podíl – také jako společenství tvého lidu. Děkujeme, že se po svém životě i po světě kolem nás smíme rozhlížet očima těch, kdo z tvé obnovy žijí. Prosíme, ať jsme tímto evangeliem osloveni i v tomto společenství.
Otčenáš
Píseň s dětmi NP 21
Slovo k dětem -
Jak dlouho vás baví hledat, když něco ztratíte?
(Dnes v NŠ o Ježíši – hledá ztraceného i když sám ztrácí život)
1. čtení Iz 54,1.5-6.13-14
Píseň NP 18 (Radujte se bratři)
kázání
Píseň 399,1-7
Ohlášení
Přímluvy 621
Poslání Iz 55,6-7
Požehnání Iz 54,10
I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.". AMEN
Píseň 172