Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Co z něj jen vyroste?… - takhle se ptají rodiče při pohledu na své děti. Jednou s povzdechem, jindy nanejvýš rozezleně, a přesto s hluboko skrytou nadějí, že z něj - či z ní přece jen něco bude… Co z něj vyroste? se ptá i vypravěč na začátku dnešního příběhu. Ale pozor! On přitom nekouká na syna Josefa, on kouká na rodiče, na Jákoba: Tohle je rodopis Jákobův. Co z Jákoba vyroste?
Když totiž bible vypráví - nevrací se nazpátek. Vypravěč vždycky upozorňuje: A teď pozor - co z toho vyroste?
Koukejte, Bůh cosi začal: Začal si to s Abrahamamem - pak pokračoval s Izákem - pak se pěkně nadřel s Jákobem
- a co z toho teď bude? Jací budou dál "příběhové Jákobovi" (jak vtipně překládají kraličtí)? Co z něj jen vyroste?
Vyrostl z něj - Josef. Sedmnáctiletý mládeneček, zasněný puberťák, obklopený 11 bratry, vesměs staršími, dospělými drsnými chlapy. Všichni jsou pastýři, a to nejsou jen postavičky z Betléma, to je taky náročné řemeslo.

Už tady se musíme zastavit. Z Jákoba přeci nevyrostl jen Josef. Před Josefem tu vyrostlo 10 starších, zdatných (víc než zdatných) mužů. Proč si nevšímá vypravěč prvorozeného - Rubena? Nebo výbojného Judy? Proč Josefa?
Protože Josefa Jákob miloval. Miloval ho víc, než ostatní bratry. A tady začínají potíže. Protože ve chvíli, kdy Jákob dá najevo, zvláštní, neopakovatelnou lásku k Josefovi, začnou mu bratři závidět. Ale ty potíže nemá jen Jákobova rodina, v téhle chvíli začneme mít potíže i my jako posluchači tohoto příběhu. Protože my si stoupneme v téhle chvíli jako příslovečná sousedka odvedle a začneme Jákobovu rodinu pěkně probírat: Vidíte ho - starce bláznivého?
Kdyby si raději všímal toho, jak jeho synové dokážou máknout! Ale ne, on má oči jen pro Josefa. Šaty mu pořídil jak nějakému princátku, ještě do nich mladej ani nedorost. Není divu, že na toho rozmazlence začali ostatní žárlit... Vždyť - co z něj může vyrůst?

Jenže když nad biblickými příběhy začnem mudrovat takhle, jak sousedky odvedle, je otázka, jestli se dobereme toho nejdůležitějšího. Jestli nezůstaneme tak jako tak u toho, co už dávno známe ze života. Skoro bych se odvážil říct - takhle poslouchat bibli, z toho nic nevyroste. A tak to zkusme odjinud.
Zkusme si vzpomenout, že i jinde se v bibli mluví o mládenečcích, kteří byli mladší, než ostatní (tak jako David), nebo ne a ne přijít na svět (teprve až se o to zasadil Hospodin). A že milovaný syn, obzvláštně, mimořádně, výlučně milovaný syn, nemusí vlastně být nijak záporná postava, právě naopak…
V příbězích Boha, který začíná s Abrahamem - a pokračuje s Izákem a Jákobem - to je prostě vždycky, tak, že je tu jeden zvlášť vybraný, vyvolený: Požehnaný, který to požehnání dostal, aby ho nesl dál a sdílel s ostatními.
A který to zvláštní poslání, vyvolení, a taky tíživou odpovědnost požehnaných - předává dál, zas jen jednomu.
Touhle láskou miluje Jákob Josefa. Vyvolil ho - jako prvorozeného od své druhé ženy – od milované Ráchel - aby zdědil to nejzvláštnější, jedinečné - to Boží, co tahle rodina nese.

Svou lásku a své rozhodnutí dával ovšem najevo víc než okatě - pořídil milovanému synu parádní šaty (takové, co si v nich můžeš vykračovat jen jak na módní přehlídce) - a rovnou ho ustanovil dohlížitelem uprostřed jeho bratří.
Jenže - co může vyrůst z dítěte, obtěžkaného předčasně málem královskou korunou? Co může vyrůst z puberťáka, zahleděného zatím jen do sebe - když ho obdaříš výlučným, jedinečným postavením?
A tak čteme, že nejdřív ze všeho se z té rodiny vytratil pokoj: nedokázali na něj promluvit pokojné slovo. Nedokázali na něj pomyslet, aniž by jim myšlenky nezačala kalit závist a nenávist.

A především - sám milovaný - sám Josef – své postavení evidentně nezvládá.
Příliš zahleděný do sebe - nedokáže dohlédnout toho, že jako milovaný syn tu není kvůli sobě, druhým na odiv - ale právě - kvůli druhým. Pro ně, kvůli nim. Aby oni přijímali užitek (zvláštní, "boží" užitek) - z jeho zvláštního postavení.
A tak, místo toho, aby přinášel užitek, přilévá oleje do ohně - vypráví své sny. Jsou to sny krásné, jsou to sny přímo mesiášské, sny o tom, jak ten jeden, zvláštní, vyvolený, požehnaný - ten který ztělesňuje naději, lásku a víru - jak dosáhne uznání, jak se mu budou klanět. Ano je to sen krásný, úžasný, je to sen o požehnaném a vyvoleném a milovaném, který vposledu dojde uznání, moci, slávy a království - ale právě proto se s takovými sny nemůžeš producírovat jak namyšlený flanďák – nebo jak modelka po molu.
S takovým snem musíš pomaličku, cudně, skrytě ho hýčkat - a v jeho síle pracovat, sloužit té nádherné vizi, těšit se jí, polehoučku její paprsky pouštět do světa, skrytě kvasit, jak kvas v těstě, růst, jak setba v dobré půdě ... sem tam někoho ozářit odleskem té parády…

Jenže tohle všechno Josef netuší. Zatím.
A tak protože mu evidentně nedochází, jak nesmírné věci mu vstoupily do života - prostě jde - a přednáší své sny bratřím: Přijde za nimi, předvede se ve svém parádním obleku, zvedne nos - a pak začne jako pan důležitý:
Poslouchejte, jaký jsem měl sen! Vázali jsme na poli snopy - a ten můj se postavil – pěkně uprostřed - ty vaše, ty vaše se tomu mému s náramnou uctivostí ukláněly!
Jestli čekal, že bratři před ním padnou na kolena - nebo aspoň na zadní část těla, dočkal se pravého opaku - - tohle pískle by nám chtělo kralovat, tenhle mazánek si myslí, že mu budem dělat poskoky! - zní jejich hněvivá reakce.

Ale Josefovi, jak se pořád zabývá jen sám sebou, vůbec nic nedošlo. A tak zanedlouho přikráčí, aby dal rodině na vědomí další sen… Že by byl zticha? že by si ho nechal zatím pro sebe? Ani náhodou!
Pěkně si stoupne - a podává ho jako obecní hlášení: Slyšte, slyšte! ještě si mi zdál jeden sen! A v něm se mi klanělo samo slunce - a měsíc - a 11 hvězd!
To si myslíš, že jsi pupek světa? Střed vesmíru? Co si myslíš, že z tebe vyroste?
A pokoj, šálóm, je pryč - a žárlivost přerůstá v nenávist - a od nenávisti už není nikdy daleko k myšlence na likvidaci… ´Co z toho bude? Co z něj vyroste?

Josef se tedy zatím vybarvil jako hodně jalový milovaný syn. Ale - to neznamená, že by ho vypravěč hodil přes palubu. Že by ho Bůh hodil přes palubu. Že by z něj nakonec nic nevyrostlo. A starý Jákob to tuší - a Josefovy sny uchovává ve svém srdci. Doslova tam stojí - "ostříhal to slovo". Střežil ho, hleděl si ho jako vzácného klenotu, jako moudrosti pokladu z nebe. Čeká, co z toho slova nakonec vyroste.

Letos v létě z toho vyroste mj. příběh pro náš tábor. Pro společenství malých i velkých – církevních i necírkevních - kteří z těch příběhů budou čerpat sílu k přátelství – k překonávání rozdílů – k péči a nasazení pro druhé – k otevřenosti, jež překonává bariéry, jež jinak lidi navzájem oddělují a odcizují.
Tak si na vlastní kůži ozkoušíme – že v síle těchle „starých“ příběhů se dají překonat nejrůznější nástrahy:
- útoky lidí nepřejících - dorážející předsudky – to, co lidi navzájem vzdaluje. Sem, jako ti kdo naslouchají příběhu tohoto milovaného syna – můžeme skrze své nasazení a službu vnášet ovoce požehnání a sílu lásky.

V samotném Josefově příběhu to dlouhou dobu vypadá, že jeho osud určují právě předsudky nejbližších – závist - nepřátelství a nevděk. Ale na vrcholu se ukáže něco zcela jiného. Ke katarzi, očistnému vyvrcholení příběhu Josefa a jeho bratří dochází ve chvíli, kdy se Juda solidárně postaví za Benjamina, obviněného neprávem z krádeže Josefova poháru. Z Judy – Kaina, který chtěl žárlivě likvidovat konkurenta Josefa, se stal solidární bratr. Strážce svého bratra, ochotný dát za druhého i vlastní kůži. Tady se sen stal skutečností . Neboť taková proměna se děje tam, kde své sny dal snít – a uskutečňuje právě B A + I + J, Bůh Josefův – Otec Jka.
Proto stojí za to sny milovaných Božích uchovávat v srdci, opakovat si je, důvěřovat jim – naslouchat jim – žít z nich - a nevzdávat je. Ono z nich totiž nakonec opravdu cosi vyroste.
Amen.

Gn 37,1-11 Vl, Bn 21.7.18
In: Rozpomeň se, Hospodine, na slitování své a lásku svou, které jsou od věků. Hříchy mladosti mé a přestoupení má v paměti nechovej, ale podle milosrdenství svého pamětliv buĎ na mne pro dobrotu svou, Hospodine. AMEN.
Píseň NP 2 (B je záštita)
Modlitba
Náš Pane, jsi Bůh věrný. Tvé slovo platí, vede a spolehlivě nese. Tvým slibům se dá věřit, navzdor všem našim špatným zkušenostem. A příběhy tvých svědků ujišťují, že jsi nablízku i tam, kde my bychom už dávno čekali, že to s námi prostě vzdáš. - Překvapeně, užasle a vděčně si uvědomujeme, že ti pořád stojíme za to, aby ses námi zabýval. Nevzdáváš zápas o obnovu lidství. Povzbuzuješ nás, abychom tvořili společenství kolem tvého slova. I když jsme podezřelí svědkové tvého díla, přece přidáváš nové lidi a evangelium zabírá v nových srdcích. Děkujeme, že ti takhle smíme věřit - a že tohle od tvého slova smíme - i dnes, v tomto shromáždění - očekávat.
1. čtení Gn 29,31-30,24
Píseň 673
kázání
Píseň NP 4 (Kdo na kolenou)
VP Pozvání
Tento stůl, který jsme sami připravili, není náš. Věříme, že je to stůl Páně. Je nabídnut z jeho milosti všem, kteří chtějí vnímat Jeho dary a přece nemohou být slepí ke svým chybám, porušenosti a potřebě hledat Kristovu milost. Jeho nabídka není omezena na jednu tradici, jednu skupinku, jednu část jeho církve. Příběhy jeho milovaných a vyvolených dosvědčují - že je Pánem a milujícím bratrem těch, kdo v něho věří a potřebují ho.
Modlitba:
A tak nyní následujme Ježíšův příklad a pomodleme se dříve nežli budeme sdílet jeho dary.
Pane Bože, Ty jsi nás stvořil. Dal jsi nám schopnost i možnost nést ovoce. Víš, jak chatrně zacházíme s Tvým obdarováním. Jak mrháme příležitostmi a jak neumíme Tebe prosit o uschopnění k novému začínání.
Prosíme, smiluj se!
Dej nám novou odvahu k otevřenosti vůči druhým, k nabízení těch darů a schopností, které máme. Dej, ať nezašantročíme příležitosti k pokoji, spravedlnosti a lásce, které před nás vždy nanovo stavíš. Ukazuj nám, jací smíme být, jací máme být před Tebou a pro druhé.
Prosíme, smiluj se!
Zakoušíme v životě mnohou bolest. Vnímáme utrpení druhých, slabých, odstrčených a zapomínaných. V tuto chvíli prožíváme sílu pozvání k slavnosti večeře, slavené na Tvou památku a pro naše povzbuzení, pro naši naději. Ty sám nás ujišťuješ, že život v posledku stojí za to. Potřebujeme však Tvou blízkost a pomoc, abychom věděli, že nic není dokonalé a zlo a hřích jsou připraveny nás napadnout.
Prosíme, smiluj se!
Modlíme se za sebe, zde shromážděni. Oslovuj nás, probouzej nás. Dej nové vědomí, že nemůžeme jinak nežli litovat, jak málo jsme udělali pro ty, kteří Tě potřebují. My sami se můžeme stát nástrojem Tvé pomoci. Dej ochotu vydat se těm, jejichž bolesti těla a nedostatky ducha jsou nám známy. Pomáhej nám prolamovat kruh zla, zloby a zmaru. Přiznej se k těm nejmenším a umenšovaným mezi námi. Přijmi nás s nimi.
Prosíme, smiluj se!
Pozdravení pokoje
Píseň NP 11
Modlitba
Pane Ježíši Kriste, zde mezi námi přítomný, za vše, co jsi pro nás udělal, a za vše, co jsi slíbil, co my můžeme nabídnout? Naše ruce jsou prázdné, naše srdce jsou tak často plna špatnosti. Nejsme hodni sbírat drobty spadlé z Tvého stolu... Ale Ty jsi milostivý. Máš moc nás proměnit. Rozpomínáme se na Tvou poslední večeři a prosíme:
Sešli svého Svatého Ducha na nás a na tyto dary chleba a vína. Dej, ať se stanou Tvým tělem, které hojí, odpouští a činí nás dokonalými. Abychom se i my směli stát Tvým tělem. Milujícím a pečujícím o tento svět, dokud tvé království nepřijde. Ve tvém jménu se společně modlíme:
Otče náš
Ustanovení
Mezi přáteli, kteří s ním stolovali, Ježíš vzal chléb a řekl: Toto je mé tělo. Za vás se láme.
Potom vzal kalich vína a řekl: Toto je nová cesta k Bohu, otevřená mou smrtí. Pijte z něho všichni....
Sdílení:
Pohleďte, toto je Váš Pán, přicházející k Vám v chlebu a vínu. Toto jsou dary Boží pro Boží lid.
Zváni je přijímat jsou všichni bez rozdílu církevní příslušnosti.
Píseň k VP 397
Modlitba:
Pane JK. vložil jsi svůj život do našich rukou. Nyní my vkládáme svůj život do Tvých. Již není důležité, čím jsme byli. Důležité je, čím se smíme stát s tebou. Ne až zítra, ale již dnes. Amen
PROPOUŠTĚNÍ:
Co oko nevidělo a ucho neslyšelo - co ani člověku na mysl nepřišlo - připravil B těm, kteří ho milují. Jděte v pokoji
Píseň 638,5-6
Ohlášení
Přímluvy
Požehnání
Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Nebude bíti na tě slunce ve dne ani měsíc v noci. Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé. Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky. AMEN
Píseň NP 23 (celá – požehnaný příběh vyvolených)