Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Kdo nám ukazuje na cestu za Ježíšem? - poslouchejte

Bylo jednou jedno děvčátko, a to mělo čtyři bratry.
- vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek. “Já bych si nejvíc přála,” ona na to, “takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.”

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat: “Jak na to?”
“Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání, “ řekla jim maminka.
“Dát všechny svoje vzpomínky dohromady.
Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.”
“No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?” ptali se. “To asi ne,” povídá tatínek, “něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.”

A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají.
A pak se uvidí, co z toho bude: jestli to bude jeden velký příběh o jejich velkém bratrovi.
Jenže - když po jednom týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde.
Jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo.
Kromě toho měli různou povahu, a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli.

Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof.
Zato Marek, ten co byl hned po nejstarším, pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě.
Nejstarší byl Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech.
A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich. - Rozhodli se tedy, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní.
Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to taky nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť se z toho muselo poznat, jaký byl jejich bratr.
“Můžeme si to přečíst?” prosili Matouš a Lukáš. “To se ví,” povídá Marek. “Ale dělejte, já to ještě musím pěkně krasopisně přepsat.”

Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem,
a poslední dny jeho života - na tom si dal záležet.
Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval.
“No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k ostatním lidem,” všiml si Lukáš, “ani o tom, jak byl malý.” “Opravdu,” přidal se Matouš, “a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina.”

“A co ty, jak jsi vlastně daleko?” zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno. “Já o tom ještě přemýšlím,” odpověděl. “Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.”

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky formátu A4. “Nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!” křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího.
Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo.
“Měla by sis to jednou v klidu přečíst,” povídá Matouš sestřičce. “Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!”

“A teď já,” na to Marek. “Tady, podívej.
Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.”
Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru.
“Počkej,” povídá Marek, “to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.”

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: “Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal, a vyptával jsem se spousty lidí, a napsal jsem všechno úplně přesně, jak to šlo za sebou.
Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem - hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral.
A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. To ještě napíšu. Všechno nejlepší!”

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v  nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru.

“Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr,” napsal k tomu. “Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.”
*****
A po mnoha letech - když už byli všichni dospělí a měli vlastní děti - se ty čtyři příběhy pořád ještě četly.
Každý měl jednu kopii a postupně přicházeli na to, že to pro ně znamená stále víc a víc
-nejen jejich vlastní příběh, ale i příběhy těch ostatních.

Jednou se sešli u své sestry, aby si popovídali,
a tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí.
Ona na to, že si nemůže vybrat. Že prý jsou všechny stejně hezké.
“No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden?” nedali si říct. “No tak pověz, který dárek byl na tvých dvanáctých narozeninách nejlepší?”
A tak dlouho si ji dobírali a doráželi na ni, až se na ně všechny v  kruhu podívala a odpověděla:
“Nejlepší bylo, že jste mi tenkrát dali mého Bratra.”

********

“kvíz” - kdo jsou bratři? “...”
kdo je ten starší fyzicky “nepřítomný” bratr? “...”
- a kdo je sestra? “...” (MY - sbor - adresáti evangelia)
- posloucháme nikoli vyprávění o “drahém zesnulém” - ale o živém Pánu

Benešov 3.9.2017
In: Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal - aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali. Amen (Ps 78,3n.6n)
Píseň 136,1-3.10-13.20-23
Modlitba + Otčenáš
Je to tvůj den, Pane Ježíši Kriste. Děkujeme za tvé pozvání, za společenství malých i velkých kolem tvého příběhu. Děkujeme za rodst, kterou smíme mít jedni z druhých, rodiče z dětí, děti z rodičů. Děkujeme za každý okamžik života, kdy tuto vděčnost smíme prožívat - jako setkání - překvapení - obdarování druhými. Děkujeme, že ty jsi náš živý Pán - děkujeme i za tuto víru.
Přicházíš za námi, oslovuješ svými příběhy, hledáš nás a voláš k sobě. Nenecháváš nás samotné, ani když od tebe utíkáme. Děkujeme, Pane, že nám to připomínáš - a držíš nás právě takhle u sebe.
Ve tvém jménu prosíme: Otče náš
Píseň NP 9 (všechny děti v celém světě)
Kvíz pro nejmenší
Co a kdo nám tady (v modlitebně, ve shromáždění) ukazuje na cestu za Ježíšem?
Děti vyplňují stanoviště plánku modlitebny
- stůl Páně
- čelní stěna
- zpěvníky (z čeho zpíváme?)
- kdo vás dal pokřtít?
- kdo učí nedělku?
- tihle lidi - a tyhle věci - nás vedou na cestu za Ježíšem
1. čtení 1J 1,1-3
Píseň 649
kázání - Evangelisté
Píseň NP 30
(Podle "Give me that old time religion"): Předejte nám starou víru...
byla dobrá pro - Mk, Mt, Lk, J,
mámu - tátu...
bude dobrá také pro mne
Ohlášení
Přímluvy Přijď Kí tvé...
Na dně mých sil / mám-li všeho dost / Přijď Kí tvé...
Jako vlak Boží / jak nová šance / jak lidské přijetí / Přijď Kí tvé...
Když chybí víra / Jak krásný příběh / jako dar pokoje / Přijď Kí tvé...
K dětem i dospělým / jak pravá moudrost / ukázat cestu / Přijď Kí tvé...
Prosvítit temnoty / zastat se trpících / přemoci beznaděj / Přijď Kí tvé...
Poslání Žd 12,1-2a
Požehnání 1K 15,1nn /upr.)
F: “Evangelium, které jsme přijali,
Sbor: je základem, na němž stojíme.
F: Skrze ně docházíme spásy
Sbor: vždyť jsme přece neuvěřili nadarmo.”
Píseň 253