Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Slavíme dnes neděli, při níž si křesťané připomínají Boží příběh jako příběh Otce - Syna - Ducha svatého. Do toho příběhu nás dnes uvede Ježíšovo slovo o jediném milování hodném Bohu. Zkusíme si ho zpřítomnit ve dvou scénách a jednom komentáři.

(1. Slyš Izraeli)
Za námi poušť a 40 let putování - a před námi zaslíbená země. Za námi otroctvíi opakované projevy nevíry a beznaděje - a před námi země stvořená Vysvoboditelem pro lid - který si stvořil na té 40leté cestě. A stvořil ho sám - jako věrný vysvoboditel z otroctví, smrti i z pout naší vlastní nevíry. - to je místo a čas, kde zní vyznání a výzva “Slyš Izraeli, Hospodin Bůh tvůj, Hospodin jeden jest.” Oddanost a důvěra, k níž je Boží lid těmito slovy zván, už má mnohá opodstatnění: - v tom, co pro i pro nás na té cestě učinil Hospodin. Celá dějeprava se z těch činů Boží věrnosti - přátelství - soucitu a tříbení dá sestavit - a Mojžíš ji celou 5. Mojžíšovu připomíná.

Co v této souvislosti znamená - Bůh tvůj JEDEN JEST?
Především - je to Bůh TVŮJ. Bůh náš. Bůh, kterého na té cestě a z příběhů té cesty smíš poznávat jako Boha, který je tu s tou vysvoboditelskou mocí socitem - přátelstvím i tříbením - pro tebe. Sebe sama představuje v těch příbězích jako Boha nasazeného pro každého - kdo se tím příběhem nechá oslovit: - pozvat k důvěře - k vykročení jako vysvobozená bytost a vysvobozené společenství. Vykročit k naději, jakou jinde nepotkáš.
A tenhleten “Bůh náš” - z příběhu té jedinečné cesty vysvobození je jeden. Tady si prosím dejme pozor na své sklony k lidské náboženské matematice. To, co máme z Mojžíšových (a pak i Ježíšových) slov zaslechnout - není (opakuji NENÍ) obecná definice - svým způsobem strašně pohodlná a k ničemu nezavazující - definice, jež říká, že “bůh je jeden”. S takovým jedním bohem lidských představ vlastně svět zůstává nepřehledným místem, kde pořádně nevíš, čemu věřit a o co usilovat - protože pod tím údajným jedním deštníkem se toho schovává nějak moc: láska i nenávist - milosrdenství i projevy násilnictví - krásné ovoce víry i lhostejnost k pravdě - ohled na slabší i právo silnějšího - svoboda i poslušnost ponižujícím a znesvobodňujícím autoritám.
Když Mojžíš (a po něm Ježíš) zvou k důvěře, odevzdanosti a nasazení celého života pro Boží věc - znamená ta “jednotka” v jejich ústech jedinečnost. Jedinečnost příběhu vysvobození - proti každému zotročení. Jedinečnost příběhu naděje - proti všemu lidskému vzdychání, že tohle nemá budoucnost. Jedinečnost příběhu Boží věrnosti - proti naší přizpůsobivosti tomu, jak to chodí, co psali v novinách, rezolutně prohlašují kolegové či šéf v práci, nebo nám našeptává maše ustrašené srdce.

Proto si Mojžíš - a po něm Ježíš - troufá zavázat ty, kdo jsou takto osloveni - k celostné oddanosti: oddanosti srdcem (v němž se tak rády usídlí falešné hodnoty a tváří se, že jsou pro život nejpotřebnější) - oddanosti duší, která se jinak umí přiživit u duchovně se tvářící studánky, byť z ní tekla voda pěkně přiotrávená - oddanosti myslí - která promýšlí čím se řídit - a málokdy předem odhalí, že může jít o docela zavádějící ptákovinu - a oddanosti silou - kterou nasazujeme, abychom dosáhli svých cílů. Cílů, k nimž klidně směřujeme i přes mrtvoly. Tohle srdce - duši - mysl a sílu - si chce náš Bůh zabavit pro sebe - přesněji pro svůj zvláštní příběh vysvobození - naděje a obnovy lidskosti.
Mojžíš takhle té jedinečnosti věřil - o ni na cestě do zaslíbené země zápasil - a ji připomíná jako nosnou perspektivu pro budoucí život v zaslíbené zemi. A takhle té jedinečnosti věřil a o sílu její blízkosti zápasil Ježíš. Od začátku až na kříž. Proto právě slova tohoto starého kréda zmíní, když se ho ptají - K čemu vždy, za každých okolností přihlížet, v čem nedělat kompromisy? Čeho se držet, abych za žádných okolností neztratil orientaci? Co je to nejprvnější přikázání ze všech? S těmito otázkami se teď přeneseme k další scéně:

(2. Scéna II - Marek)
- z pouště za Jordánem do Říma, metropole římské říše. Scházejí se tu křesťané - s židovskými kořeny, znalí slov Mojžíšových, i bývalí pohané. A pro tohle společenství píše Marek svůj příběh o Ježíši. Příběh, kterým se postupně snaží vyložit, co to znamená, že Ježíš je Boží Syn - syn Boha z toho jedinečného příběhu vysvobození , věrnosti a života s novou darovanou perspektivou.
A zatímco Mojžíšova slova “Slyš Izraeli” zní před vstupem do zaslíbené země - tedy v situaci, kdy se naplňují Boží sliby a budoucnost je otevřená, Marek píše v situaci - kdy se mnohým bratřím a sestrám zhroutily poslední naděje. Římské legie dobyly Jeruzalém - rozprášily židovské povstání živené touhou po svobodě (a očekáváním zázračné pomoci z nebe) - a vypálily a znesvětily jeruzalémský chrám. Chrám, který byl pro mnoho generací ztělesněním blízkosti toho jedinečného Boha.
JAK je to ale teď s Boží blízkostí? - KAM se chodit ujistit, že Bůhdostojí slíbené věrnosti? Takhle se neptají jen židé po celém středomoří - ale i mnozí křesťané. Z čeho žít - kde nalézat Boha - kde obnovovat svou důvěru, žeon je ten jedinečný dárce životní perspektivy, na niž má cenu spolehnout? Kdo někdy ztratil místo, jež mu bylo drahé - místo, jež se mu pojilo s tím, co je na životě a na lidech krásné - bude dobře rozumět těmto otázkám.
Na Marka musely tyhle otázky citelně dorážet - a pustil si je na tělo. A jako Ježíšův vyznavač na ně odpovídá příběhem - který jsme od něj slyšeli. Příběhem, v němž Ježíš odpovídá na otázku - co je tím skutečně nosným, prvním, nejdůležitějším slovem Tóry? Ten příběh se odehrává na nádvoří jeruzalémského chrámu - a rámují ho Ježíšova slova, že z toho chrámu nezůstane na kameni kámen. A když ho doposloucháš ke konci, uslyšíš, že chrámová opona, střežící blízkost svatého Izraele, se roztrhla odshora až dolů.

Co tahle evangelistova odpověď znamená? Oevírá tu blízkost jedinečné svobody a naděje každému - kdo slyší slova toho příběhu - přijímá je - a s důvěrou jim otevře celý svůj život. Tam, kde zní příběh vysvobození Boha Izraele - a kde se vypráví příběh zachránce Ježíše (který tu blízkost podivuhodně zpřítomňuje) - tam potkáváš sílu vysvobození - záchrany a naděje - i kdyby se ti předtím zhroutil svět.
Proto Ježíš jedním dechem upíná naši pozornost nejen k Pánu Bohu - ale i k bližnímu: Vždyť ztělesňuje víru, která do svého životního obzoru pouští i naši každodennost - plnou všelijakých bližních. A osvobozuje k svobodě, která nebude svobodou psa urvaného z řetězu - ani svobodou bezohledně válcovat slabší či pomalejší - ale je svobodou k lásce. Když potkáváš Boha vysvobození - přestáváš být “středem vesmíru”. Je tu vedle tebe bližní, který “váží” stejně jako ty, potřebuje svůj životní protor stejně jako ty. Skrze něj můžeš milovat i sebe.
“Dobře - pravdivě - nosně a spolehlivě jsi to řekl Ježíši,” vyznává za nás nakonec tazatel - vždyť otevřenost Bohu a bližním v lásdce je víc, než všechny chrámové oběti a dary. Ano, chrám tragicky padl a oběti a dary není kde přinášet. Ale my se už napořád budeme držet toho jedinečného příběhu vysvobození.

(III. Duch)
A tam, kde to takhle lidem dojde - kde nás takové slovo potká jako osvobodivý závan Boží svobody - tam vane Duch. Boží Duch - co zavěje a vstane z mrtvých naděje. Ten Duch vanul, když Marek takto zvárnil a předal svým zoufalým bratrům a zničeným sestrám Ježíšova slova. A vane vždycky, když se ten jedinečný příběh vypráví - a nám pročistí srdce, duši mysl - a dodá sílu a napře jisprávným směrem: totiž abychom tu obnovující a vysvobozující lásku nežili jen pro sebe - ale i pro bližní - tak jak se nám do života zrovna namanou.

Slavíme dnes neděli, při níž si křesťané připomínají Boží příběh jako příběh Otce - Syna - Ducha svatého. Snad nám to Ježíšovo slovo o jedinečném a jediném milování hodném Bohu něco podstatného právě z tohoto příběhu odkrylo a zpřítomnilo.
Otci, který vysvobozuje - Synu, který to nasazením celého života zpřítomnil - a Duchu, který vane, aby to znova znova lidem něco řeklo - z toho buď čest a sláva. Amen.

Mk 12,28-34 Vl, Bn 11.6.17
In: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Amen (Ps 118,22nn)
Píseň: 81,1-7
Modlitba
Zveš nás k své nezaměnitelné a jedinečné cestě, náš Pane. Smí se nám stávat písničkou, směrovkou. Když se necháme vést svými představami, hloupostí či pýchou, zastavuješ nás a obracíš k sobě. Když se zastavíme my, ochromeni beznadějí, vleješ novou naději. Tak nás vždy znova tvoříš jako lid naděje a víry, jako svůj lid.
Tuto tvoji překvapivou a čerstvou věrnost slavíme. O ní zpíváme, na ni se rozpomínáme, zvěstí o ní chceme sloužit sobě i druhým. Prosíme, ať tvůj Duch otevře naše srdce pro důvěru, že to s námi myslíš vážně - a že jsi nám nablízku. Otče náš...
Píseň s dětmi NP 28 (Svítá novej den)
Slovo k dětem
1. čtení Dt 6,1-9
Píseň NP 50 (Přemýšlej, děkuj a služ)
kázání
Píseň 172
Ohlášky
Píseň: Přijímání
Přímluvy
Poslání (Mk 12,33 - upr.)
“Milovati Boha z celého srdce a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.”
Požehnání 2K 13,13
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
Píseň 635