Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Buď pozdraven, králi Židů!
Na Květnou neděli vítáme přicházejícího krále Božího království. Vítáme ho jako Krále králů a Pána Pánů. Takhle se hlasitě ozývat v tomto světě – a uprostřed ostatních Ježíše vítat – to je jeden z důvodů, proč tu jsme jako sbor Ježíšových učednic a učedníků.
Teď jsme slyšeli „antipříběh“. Vítání Krále židů – obrácené naruby. Z krále je posmívaný odsouzenec - a z oslavného volání „Požehnaný přicházející mesiáš“ - se stala scéna, jejímž hlavním účelem je Ježíše zesměšnit a ponížit – zbavit jakékoli mesiášské, královské důstojnosti. Pokud mu náhodou zbyli ještě nějací přívrženci, měl by teď Ježíš přijít v jejich očích o poslední zbytky vážnosti a důvěryhodnost. Pohleďte, MY jsme ti, kdo určují, kdo a co tady bude kralovat!, dávají najevo Pilátovi žoldáci.
Buď pozdraven, králi Židů! - řehtá se žoldácká sebranka při divadle, jež jim bývalo při takových příležitostech dopřáno. Hele, vzbouřenec proti vševládné římské moci! Prý osvoboditel! Král! Tak ho navléknem do královského – nasadíme věnec vítězů – ať si na chvíli své královské role užije. A přehodí mu šarlatový důstojnický plášť – do ruky jako žezlo vsadí třtinové stéblo - a na hlavu jako parodii nasadí věnec z trní. Buď zdráv, králi všech šašků, klanějí se mu.

2. Evangelium ovšem i tuhle scénu líčí s vírou – že Ježíš je mesiáš, král – i pro pohany. A i když to ti pohani překroutili do arogantní parodie – přece vlastně říkají pravdu. Ta pravda zní: tohle JE Král Židů. Mesiáš. Požehnaný Hospodinův vysvoboditel. Není to sice velebné vyznání „před tebou se Pane Kriste, králů Králi dobrovolně skláníme“, ta pravda je skrytá v posměvačném šklebu – v hrubých vtipech vojenských mazáků – v kruté parodii na vítání mesiáše. Ale NÁM ta scéna může připomenout právě to, že tu jsme jako ti, kdo jsou osloveni příběhem Krále Židů – jinými slovy – příběhem Mesiáše.
Kde je ten narozený Král Židů? - ptali se mudrci a králové, když se vydali na pouť za jeho hvězdou. Kde je – ten mesiáš – který rozvazuje pouta otroctví i vin – láme okovy beznaděje i lidského tyranství? Kde je – ten , který představuje naději pro vyvolený lid – i pro kohokoli kdo přijde zdaleka?
Kde je? Teď je tady – obklopen pohany – kteří mu dávají sežrat nadřazenost své moci – své mazáctví, prosté jakéhokoli soucitu. Takhle se teď k němu "gójím" – zástupci pohanského světa chovají. Jak kdyby chtěli jeho mesiášskou hvězdu zhasnout, jednou provždy.

3. Nebude ono to nakonec tím, že tenhle král je žid?
Vyvolený – který tu sice je pro ty ostatní – ale na jehož vyvolenost jsou ti pohani občas pěkně nabroušení? Neozývá se tu zvlčilé pohanství, jež mnohdy a mnohde přetrvává i v nás křesťanech?
Ta scéna připomíná povídku Jiřího Langra o tom, jak se opilí křesťanští mužici baví tím, že opakovaně nutí bičem k tanci žida – putujícího rabína, který zrovna přespává na peci u nich v hospodě. Tak si ti negramotové dokazují svou náboženskou nadřazenost.
Když se v té scéně potkává svět starověkého Říma a svět vyvoleného národa, židů - nese ještě další rozměr. Právě Římané se cítili jako nositelé sebevědomé civilizační nadřazenosti – kdežto židé pro ně byli pohrdaní barbaři. Jenže, kdo se tu chová jako barbar…?
Mimochodem tu tak slyšíme připomínku: Křesťané nejsou v tomhle světě k tomu, aby s kdovíjakým obdivem pohlíželi na výdobytky civilizace, ale spíš si všímali, na koho si momentálně mocní tohoto světa neprávem došlápnou, kde jdou přes mrtvoly… Jsme tu, abychom slyšeli pláč bitých… neprávem ponížených a umlčených. Vlastně - lze někoho ponížit „právem“? Není jakékoli ponížení – zejména z pozice síly a nadřazenosti – signálem, že sklouzáváme z lidství do barbarství? Vůbec přitom ponižovanému nemusíme nasazovat trnovou korunu… Stačí pohrdavé komentáře.

Pozor tedy na jakékoli ponižování těch, kdo to v životě či ve společnosti prohrávají – kdo jsou bez práce – menšinou – kdo se nám slušným a zabydleným zdají jakoby na obtíž. Dnes se s takovým ponižováním nezaštítěných a ponížených úspěšně obchoduje - vězme však, že mezi tou soldateskou vysmívající se Ježíši má svou parketu třeba takový Okamura se svou na odiv stavěnou nesnášenlivostí vůči všem odlišným a zálibou v ponižování slabých anebo ve společnosti nezaštítěných. Vyznávat tohoto Ježíše jako mesiáše, jako krále – znamená vyvarovat se – a někdy velice hlasitě odmítnout jakýkoli projev, podobný těm, co tomuto mesiáši pomáhaly na kříž.

4. Ano, Ježíš je král, před nímž se můžeš sklonit
a jemu odevzdat naprosto bez donucení, dobrovolně. Třtinu nalomenou nedolomí – nezhasí knot doutnající. Ale právě proto jako jeho učedník nemusíš ba nesmíš být přesvědčen o své pravdě tímhle hnusně mazáckým, nadřazeným způsobem – který do extrémní podoby dotáhla popravčí rota – nebo ti ožralí mužici z Langrovy povídky.
Jestliže tady tihle žoldáci prezentují své „já jsem říman, kdo je víc“ - jako učedník se nesmíš ubírat cestou, kde bys svou víru a příslušnost k tomuto králi nakonec projevoval podobně. Pozor tedy – když se před ním skláníme (a myslíme to třeba i upřímně) – aby to od nás jako učedníků či církve nakonec také nedopadlo jako parodie… Parodie na to, s čím Kristus sám do našeho světa přichází – a co uprostřed nás dává - a co od nás očekává.
K nám totiž ten příběh chce promlouvat. A možná ani ne tak proto, abychom se nad Ježíšovým údělem dojímali – ale abychom si uvědomili, kudy ještě pořád vede cesta následování.

5. Možná i proto se jako další postava objeví Šimon Kyrénský.
Náhodný pocestný – jehož vojáci cestou na popraviště zrekvírovali a přinutili, aby na chvíli nesl Ježíšův kříž. Správně by tu měl být jiný Šimon – ten který slavně vyznal „ty jsi Kristus, syn Boha živého“ - a který spolu s učedníky i zástupy slyšel „vezmi svůj kříž a následuj mne“ – Petr. Jenže ten se prozatím z příběhu vytratil – když zjistil, že Jš opravdu nastoupil cestu trpícího služebníka. Teď tedy kříž tohoto služebníka bere na sebe tenhle Šimon – a tíživé břevno Jšova pohanění donese až na Golgotu .
Šimon s Kyrény připomíná: Doprovázet ten příběh – následovat ho – vyznávat Ježíše - může také znamenat nést na sobě kus Ježíšova pohanění. Pohanění Mesiáše – který zvěstoval nasycení těm, kdo lační po spravedlnosti – a s nímž tak nespravedlivě zametli.
Naše dnešní vyznání Krista se děje uprostřed poměrů, kde se zas hlasitě ozývá „důležité je mít moc“ - a pak si můžeš dovolit, co chceš. A k cestě následování patří vzít na sebe kříž rizika, že právě s těmito postoji – názory – a někdy šílenostmi – se dostaneme do konfliktu. Copak on sám svým učedníkům neříká "Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou lidé a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne?" Tohle nelze z jeho příběhu retušovat – třebas proto, abychom z Ježíše udělali marketingově přijatelnější zboží. Právě od něj přece víme - že Boží Království je hodnota, pro niž stojí za to občas snášet i kus neporozumění či posměchu. A Ježíš sám to teď stvrzuje. Svou trpělivostí – pokorou – a mlčenlivou důstojností – s níž to zesměšnění a utrpení snáší.

A MY jsme tu jako lid Kristův – jako sbor – od toho – abychom ho i v jeho ponížení přijímali jako Mesiáše – jako Krista vítali – a věřili mu. Potom právě my ten žoldácký výsměch můžeme opakovat jako upřímné vyznání: Buď pozdraven, králi Židů! Před tebou se dobrovolně skláníme.
Amen

Mt 27,27-34 Bn 25.3. VSS
In: Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 53,2.7)
Píseň 327
Modlitba
Jsme tu, náš Pane, abychom si připomněli tvou věrnost. Příběh tvého Jše, evangelium o tvém zájmu o nás. Co by byla samotná církev bez tebe? Vždycky o nás půjde vyprávět, v čem jsme selhali, kdy jsme se neznali k Ježíšově cestě, kdy jsme zapřeli tvou lásku, kdy jsme svou lhostejností či tvrdostí vystavili mizerné vysvědčení tvému dílu. - Prosíme tedy, připomeň, že ty se nerozhoduješ podle kvality svých vyznavačů, ale podle svých slibů, podle perspektivy, kterou otevřelo evangelium o tvém království. Tuto tvoji věrnost se chceme zpřítomnit, z ní čerpat, jí se nechat vzpružit a inspirovat. Daruj nám to, jako ten, který díla rukou svých neopouští.
Otčenáš
Píseň s dětmi NP 10
Slovo k dětem
1. čtení Mt 21,1-9
Píseň 262,1-3
kázání
Píseň 632
VSS
Ohlášení
Píseň 672
Přímluvy
Poslání 1Pt 3,15b
Požehnání (Mt 28,20b)
Hle, já jsem s vámi, po všecky dny až do skonání tohoto věku! Amen
Píseň 702