Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Nejdůležitější věci života a smrti k nám přicházejí jako příběh. Takhle jsme dnes zváni naslouchat. Ne pro zábavu, ale jako vyprávění - soustředěnému právě na ty nejdůležitější věci života a smrti.
Elíša, ten zvláštní muž, co mu říkají “Boží člověk” - protože Elíša kolem sebe šíří vůni blízkosti opravdu Božích věcí - zavítal do kraje zvaného Šúnem. Zátiší to jméno znamená
- a je to vskutku místo klidné a přátelské, protože tu žijí přátelští a pohostinní lidé. Třeba jako ta žena, co pozvala Elíšu na návštěvu - dobře vycítila, že je to Boží člověk, a o to vřelejší a naléhavější je její pohostinnost: - nejenže Elíšu hostí u stolu, ale ještě mu nechala přistavět světničku, přepychově vybavenou, aby měl kde odpočinout. Takhle dává najevo - s tebou přichází blízkost Božích věcí - je to vzácný dar, a já si toho opravdu považuju.

I Elíša si toho považoval. Nechce přijmout tu pohostinnost, co je zároveň výrazem úcty i víry - samozřejmě. Jako muž Boží je od toho, aby ti, kdo ho vstřícně přijmou - a zrovna v té době to vůbec nebylo samozřejmé - potkali také něco z dobrodiní toho Boha, jemuž slouží. - s čím ti mohu pomoci? vzkazuje. Ale z té ženy jakoby promluvila klidná pokora toho místa: - žiju tu pokojně. Mám dostatek, nepotřebuji víc.

Až Elíšův učedník upozorní na jeden zásadní nedostatek: Nemají děti. Nemají komu předat dědictví tohoto krásného místa, jeho poklidného ducha, odkaz své víry a pohostinnosti. Nemají děti - a tudíž, jakoby je ohrožovala prázdnota - k čemu to všechno, pro co žijí?

A Elíša, tak jako kdysi tři andělé Boží Abrahamovi, zvěstuje své bezdětné hostitelce:
- Až uplyne příslušný čas - budeš chovat syna. Dostaneš dědice - a s ním i budoucnost.
A tak jako se kdysi hořce smála Sára, nevěří teď poslovi Božího evangelia ani tahle žena: - nedělej si ze mě legraci. Nevzbuzuj ve mně klamné naděje. To víš, uvěřím ti - pustím do života tuhle šanci - začnu se těšit - a budu nakonec leda pro smích.
Příběhy o životě, smrti a naději - mají místo pro tuhle lidskou odpověď - pro naši skepsi - neschopnost nadchnout se pro náhle otevřené možnosti. A pěkné na nich je - že to Bí svědkové klidně nechají bez komentáře. Takhle to je s námi. - a takhle to je naopak se slovem svědků Hospodinových: - tak jak to Elíša přislíbil, stalo se. Počala - a porodila. Stala se matkou. Dostala synka. Tu možná až příliš poklidnou a neměnnou atmosféru místa zvaného Zátiší narušuje teď dětský křik, výskání a pláč. Elíšovo slovo se stalo tělem.
Krásný, překvapivý vpád Božího života a Božích vyhlídek - doprostřed lidské nehybnosti, doprostřed života, který doposud neměl budoucnost. Však taky jméno Elíša znamená “Můj B je záchrana” - a spása se právě takto v lidském žtě chce projevit - jako překvapivě otevřená budoucnost. Jako slovo, které nezůstalo je mlhavým příslibem - ale stalo se tělem. Skutečností.

Komu to připadá příliš krásné, aby to byla pravda - tomu dá pokračování příběhu vzápětí za pravdu. Chlapec rostl - ale jednoho dne ho přepadly smrtelné bolesti - a jen ho donesli domů matce, zemřel jí v náručí. A s jeho nehybným tělem vychladla i její budoucnost, její radost a naděje. Co se teď stalo tělem, co je tou poslední skutečností? Naděje - nebo pochybnosti, které se ozvaly, jen co prorokovo poselství uslyšela?
Co tady má poslední slovo - prorok jménem Spása - nebo lidská zahořklost? Život - nebo smrt? Budoucnost - nebo černá díra beznaděje?
Tyhle otázky života a smrti - naplňují duši, ducha i tělo. Vždyť co teď drží v náručí - důkaz pro svou víru nebo pro strach, že z toho všeho bude jen otřesné mrazivé zklamání?

Vypravěč o té ženě hned na úvod říká, že byla vzácná. Veliká osobnost. Žena statečná. A tahle velikost se projevuje v téhle chvíli tím - že nechá, ať se to v ní všechno dál pere. Nedá hned za pravdu zoufalství, naplňujícímu její duši - nesvolá rodinu a plačky a nevystrojí hned pohřeb, i když by se to právě takhle slušelo. V té přetěžké chvíli se rozhodne obrátit k tomu - který to svým slovem všechno způsobil. Jej činí odpovědným: - tělo mrtvého synka položí na prorokovo lůžko - manželovi nic neřekne, odbyde jeho udivené dotazy, a co nejrychleji se vypraví za Elíšou. On ať je teď adresátem hořkosti, co jí přeplňuje duši. Nebo si snad nechává pootevřenou škvírku pro naději? Ale pro jakou, když je její dítě mrtvé?

Elíša ji vidí přicházet - ale nic netuší. Ač je muž Bí, svědek Hospodinovy spásy, nemá radar na všechno, co se kolem děje. Až když ta zoufalá matka navzdor obvyklým konvencím - bez kdovíjaké uctivosti přiběhne - a vrhne se mu k nohám a vysloví své zoufalství - dojde mu, co se děje. Co všechno se stalo.

Copak jsem tě žádala, abys mi dal syna? - křičí nešťastná u Elíšových nohou. Copak jsem stála o to, abys ve mně vzbuzoval naděje? Copak jsem od začátku neříkala, že to je jen klam, marné pomazané řeči? Copak mi od začátku nebylo jasné, že si se mnou jako “muž Bí” jen tak hraješ?
Elíša znamená spása. A blízkost spásy také znamená, že si člověk může vylít srdce, plné hořkosti, zoufalství a výčitek. I vůči Pánu Bohu. Tenhle prostor, kam vylít kýble plné hořkosti a výčitek, Elíša udělal. Nehájí sebe, neospravedlňuje Hospodina. A už vůbec nehází ani stín viny na ni. Nechá ji vylít srdce. To srdce, jež právě zjistilo, že beznaděj vítězí nad nadějí a smrt nad životem - a ani PB s tím nic nenadělá.

Ale potom se ozve opět jako svědek naděje a života. Hospodinovy naděje a Hospodinova života. Pošle napřed svého učedníka. Vezmi mou hůl, to znamení, že Hospodin je pomocí a oporou - a polož ji na tvář tomu chlapci. Utíkej a s nikým se nezastavuj.

Ale matka se teď drží už jen Elíši. On je svědek Hovy moci. On musí jít do jejího domu, do jejího údolí stínu smrti. Jakoby teď, když si vylila srdce - a byla přijata se vší svou hořkostí - začala v tom srdci klíčit naděje. Elíša ji nevyhnal, neřekl jí že je prokletá. Přijal ji - vyslechl. Nemohl by tedy on...?

A Elíša jde. A s ním Hospodinova spása. Spása - která se teď má ukázat jako život proti smrti. Jako moc předivná, která vyhání beznaděj i lidskou hořkost, podle níž nemá cenu nikdy nic čekat.

Vypravěč nás vede až do toho pokojíku smrti - a nechá nás naslouchat, co tam Elíša provádí. Není to pro čumily - ani pro zájemce o nějaké šamanské triky, jak vyhrát nad smrtí. Je to - zejména v téhle části příběhu - vyprávění pro zasvěcené čtenáře příběhů bible - aby si (jak někde na biblické hodině) vzpomněli, jak Hospodin vdechl dech života člověku. Elíša tuhle blízkost moci stvořitelské zpřítomňuje jako blízkost záchrany. Celým životem, celým tělem. Poselství spásy se stává skutečností v jeho těle, gestech. A pak chlapec sedmkrát kýchne - jako by z něj dokonale, bezezbytku vyrazily všechny síly nemoci a smrti - a jako nové stvoření vstává.

Ejhle, mládeneček, kterého životem bude provázet moc života, který zvítězil nad smrtí. Evangelistu Janovi, pozornému a zasvěcenému čtenáři těchhle příběhů se jeho postava a příběh zalíbí natolik, že je pak propašuje do svého vyprávění o tom, jak Ježíš chleby jistého mládenečka namnožil pro celé zástupy.

Ale ono vlastně nejde o toho mládenečka - nýbrž o jeho matku. O tu, která s tím dítětem ztratila i všechny naděje - a propadla přesvědčení, že spolehnout na Hospodina a slovo jeho svědků je bláhová marnost - která ti přinese jen ostudu a mrazivé zklamání.
A proto ona musí přijít - a uslyšet: “Vezmi syna svého.” Takhle ho Elíša vrací té, která ho nečekala - dostala - ztratila - a svou vírou vybojovala nazpět. Takhle ho vrací - jako znamení pro ni i pro nás, že spolehnout na slovo spásy člověka nakonec nezklame. Ani tváří v tvář smrti.

Potácet se mezi vírou a nevírou, mezi životem a smrtí - mezi nadějí a beznadějí.. - patří k lidskému životu. I k životu víry. Ale díky za příběhy, které nám o moci spásy vyprávějí - a my díky nim můžem opět nabývat důvěry, že právě slovo spásy se stalo tělem. I proti smrti. I pro nás. Amen.

2Kr 4,8-37 Vl,Bn 19.6.16
In: Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Amen (Ps 71,1n.3b)
Píseň 71,1-4
Modlitba
Doráží na nás kdeco, Pane. Pochybnosti, jestli jsi opravdu tak věrný a spolehlivý, jak jsme teď zpívali. Otázky, proč se tak snadno v tomhle světě prosadí násilí, ničení lidských životů, proč je tolik slyšet nářek a pláč. A když se někdy podíváme hlouběji do svého nitra, vidíme tam věci, kterými se určitě nebudeme chlubit před druhými ani před tebou. A přece jsme zváni tušit, důvěřovat a přesvědčit se, že ty jsi Bohem milosrdenství, života, vítězství lidskosti - pro nás i pro mnohé další. Děkujeme, že se ti můžeme svěřit se svou křehkostí - a otevřít srdce pro tvou věrnost - pro příběhy naděje a záchrany - pro důvěru, že život od tebe má poslední slovo. Tuhle důvěru vzbuď, podpoř a vyztuž i dnes. Amen.
Píseň s dětmi NP 38
Slovo k dětem
1. čtení 2Kr 4,8-17
Píseň 367
kázání
Píseň 248
CONFITEOR
V pokoře i s důvěrou vyznávejme:
Tvá skrytá blízkost nás, Pane, zastihuje jako ty, kdo nedokážou počítat s životem od tebe. Nerozumíme svědectví Písem jako svědectví o tvé blízkosti a jisté věrnosti. Podléháme své křehkosti, i silám zmaru a smrti, když nám vpadnou do života. I proto nás naplňuje beznaděj a strach - a nedokážeme obstát v tomto světě jako svědkové tvé spásy.
Před tebou, náš Pane, vyznáváme svoje viny: - VYZNÁVÁME “....”
Ty však, Pane, dáváš příležitost vyslovit, jak na tom jsme - a obdarováváš silou své záchrany. V příběhu JKa ses dal poznat jako dárce života, který nepohltí ani smrt. A tak i my smíme přijímat dary života zachráněného z moci zmaru a smrti.
BaS, vyznejme svou důvěru hlasitým - VĚŘÍME “...”
Protože JK obdarovává dary spásy - smíme se i my smířit se svými nepřáteli, odpouštět těm, kdo nám ublížili a mít naději pro ty, pro které jsme ji ztratili.
Vyznejme to hlasitě: PRO LÁSKU KRISTOVU ODPOUŠTÍME “...”
Slovo milosti (Ř 8,15n)
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Pozdravení pokoje
PÍSEŇ 662
Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, zde mezi námi přítomný, za vše, co jsi pro nás udělal, a za vše, co jsi slíbil, co my můžeme nabídnout? Naše ruce jsou prázdné. Nejsme hodni sbírat drobty spadlé z Tvého stolu. Ale Ty jsi milostivý. Máš moc nás proměnit. Rozpomínáme se na Tvou poslední večeři a prosíme:
Sešli svého Svatého Ducha na nás a na tyto dary chleba a vína. Dej, ať se stanou Tvým tělem, které hojí, odpouští a činí nás dokonalými. Abychom se i my směli stát Tvým tělem. Milujícím a pečujícím o tento svět, dokud tvé království nepřijde. Ve tvém jménu se společně modlíme:
Otče náš
Ustanovení
Mezi přáteli, kteří s ním stolovali, Ježíš vzal chléb a řekl: Toto je mé tělo. Za vás se láme.
Potom vzal kalich vína a řekl: Toto je nová cesta k Bohu, otevřená mou smrtí. Pijte z něho všichni....
Sdílení:
Pohleďte, toto je Váš Pán, přicházející k Vám v chlebu a vínu. Toto jsou dary Boží pro Boží lid.
Zváni jsou všichni bez rozdílu církevní příslušnosti.
Píseň k VP: 399
Modlitba:
Pane JK. vložil jsi svůj život do našich rukou. Nyní my vkládáme svůj život do Tvých. Již není důležité, čím jsme byli. Důležité je, čím se smíme stát s tebou. Ne až zítra, ale již dnes. Amen
Propuštění:
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jděte v pokoji.
Píseň: 553,5-7
Ohlášení
Přímluvy
Poslání Ř 8,24-25
požehnání Ř 15,13
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen
Píseň 172,3