Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Milé sestry a milí bratři,
V něčem připomínáme první učedníky, kteří chodili spolu s Ježíšem, se svým učitelem. Uslyšeli jsme jeho povolání, rozhodli jsme se k následování a nyní žijeme ať už lépe či hůře život podle jeho slova. Učedníci, i když Ježíši někdy nerozuměli, tak stále mu důvěřovali. Stejně i my ve svém životě ledasčemu z Ježíšova učení nerozumíme, ale přesto v srdci věříme, že je to doopravdy Mesiáš, zachránce, který nás často vyvádí z úzkostí života do blízkosti Boží lásky.
Životní putování s Ježíšem je mnohdy dost náročné. Učedníci s Ježíšem chodili od vesnice k vesnici, trávili s ním čas o samotě i mezi davy. Zažili s ním potyčky s farizeji, ale i zázračná uzdravení. Viděli na vlastní oči, jak Ježíš mění životy jiným lidem a také viděli, jak ho označují za Satana a jak mu ani jeho nejbližší rodina nerozumí. Ježíš svým učedníkům povídal podobenství, kterým hned nerozuměli a musel jim je několikrát vysvětlovat. S Ježíšem chodilo mnoho lidí.
Myslím si, že ne všichni s ním vydrželi, že prostě někteří přišli a po pár hodinách odešli, jiní ho zase potkali omylem a už u něj zůstali. Tak jak to je v podobenství o rozsévači. V čem se my lišíme od těchto lidí? Život v modlitbě a následování Krista není jednoduchý. Naopak dost často je to obtížné břemeno. A ne všichni vydrží. Někomu prostě Ježíšova slova nic neříkají. Někoho zaujmou jen na chvíli, ale nechce se podle nich změnit. Následování nám upravuje životní hodnoty. Najednou není nejdůležitější národ, stát, přátelé nebo prezident. To, že vzkládáme důvěru v nebeského Otce, nás odlišuje. Nemusíme se spoléhat jen sami na sebe. Máme někoho, s kým si můžeme promluvit zcela otevřeně o našich starostech a radostech. Máme naději, že až zemřeme, tak že nebude prázdno, nic, ale že se setkáme s Bohem v jeho království a jeho všudypřítomnou láskou.

Hora
A tento záblesk naděje z budoucího světa uviděli učedníci Petr, Jakub a Jan, když je Ježíš vzal nahoru, kam se odešel modlit. Hora je symbol. Je to místo setkání Hospodina se svým lidem. Na hoře kázal Ježíš. Tam vzal své tři nejbližší učedníky do kopců daleko od lidí, aby tam s nimi sám zůstal v modlitbě. Hora je místo odkud máme nadhled nad krajinou ale i nad svým životem. Já osobně rád lezu na kopce a pak hledím do krajiny. Najednou se všechny starosti zdají tak malé. Auta, domy, silnice všechno najednou vypadá jako hračky. Rád trávím v čas takovémto nadhledu.
Jestli budete mít někdy sílu a volný čas, zkuste si taky někdy vylézt na kopec tady v Benešově (ve Vlašimi), rozhlédnout se, na chvíli se zastavit, ztišit a pomodlit se. Získáte pak úplně jinou perspektivu. (Svým způsobem i ty schody, které musíme překonat při vstupu do naší modlitebny, sou pro některé horou, na kterou je těžké vystoupit.) Ježíš své učedníky na horu a nás vede právě teď v naší modlitebně, abychom skrze něj získali nadhled nad svým životem.
A tito tři unavení učedníci po všem tom cestování prostě usnuli. Přemohl je spánek. To určitě taky znáte. Po chvílích, kdy zažíváme Boží blízkost, kdy se věřit zdá tak jednoduché jako chodit nebo dýchat. Přijdou chvíle únavy, chvíle, kdy už se špatně chodí, kdy je těžké se nadechnout a kdy se těžko Bohu říká už jen pár důvěrných slov. Stává se, že nás každodenní rutina duchovně uspí. Kázání není už, co bývalo, písně nejsou tak zvučné a radostné, společenství u Stolu Páně je jen prázdný rituál a farář taky dnes vypadá, že by si radši dal šlofíka. Stačí se podívat na to, kolik lidí slíbilo svou účast při volbě do staršovstva. Zatím se přihlásili čtyři kandidáti na presbytery a čtyři na náhradníky. A je stále třeba najít alespoň další tři ochotné členy sboru, kteří se budou chtít ujmout radosti a zároveň zodpovědnosti za chod sboru. Trocha aktivity by neuškodila. Ale odkud má přijít síla pro tuto službu? Máme si hrábnout na dno, jen aby sbor šlapal jako hodinky? Máme platit víc na saláru? Máme bezmyšlenkovitě chodit na všechny sborové akce?
Máme být při bohoslužbě neustále bdělí a pozorní? Neusnout? To není v lidských silách. Přece i ti nejbližší Ježíšovi učedníci usnuli…
Probuzení
Ale tu najednou učedníky probudilo světlo! Světlo, které vycházelo z Ježíše. Četli jsme, že jeho roucho bělostně zářilo a že se jeho tvář změnila. Ježíš, kterého znali, člověk z masa a kostí najednou vypadá jinak. Září, učedníky určitě zasáhla bázeň, protože nic takového určitě nikdy neviděli. Jejich přítel a učitel najednou vypadá jako z jiného světa. A taky, že ano. Skrze Ježíše se zjevuje světlo Božího království. Světlo, které prosvětluje všechny stíny.
Ježíš není nasvícen nějakým vnějším světlem. Na tradičních obrazech světlo vychází z temnoty kolem Ježíše. Jak může vycházet Boží světlo z temnoty? Na to se ptali různí křesťanští mystikové a snažili se to pochopit světlem svého rozumu, ale pak došli k tomu názoru, že musí i tento svůj nasvěcující rozum odevzdat oblaku nevědění a vydat celé své chápání Bohu. Učedníci se nacházejí blízko této věčnosti, která se zjevuje skrze Ježíše. Skrze něj se prolamují zcela očividně reality Božího království a našeho světa.
Učedníci vidí, jak Ježíš rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Ježíš je to mezi dvěma důležitými postavami Starého zákona. Mojžíš vedl lid do zaslíbené země, ale sám ji nespatřil. Zemřel a jeho hrob zůstal skrytý. Dokonce se mezi některými židy tradovalo, že Mojžíš byl vzat do nebes ve svém těle. Stejně i Eliáš byl vzat na nebe ve svém těle. Mojžíš a Eliáš zde na zemi dokazují Ježíšovu konečnou autoritu. Ježíš je ten, který má moc. Je ten, kterého ohlašovali proroci. Je ten, který mezi těmito proroky má hlavní místo a v jeho životě a smrti se naplňuje Boží sestoupení k člověku.

Ježíšův exodus
Učedníci nestojí zády vůči tomuto zjevení Boží slávy. Neví moc, která bije, ale sou při tom. Ozářeni Boží blízkostí a ochromeni bázní sou svědky rozhovoru mezi Ježíšem, Mojžíšem a Eliášem. A o čem mluví? Ježíš s nimi hovoří o své cestě, která má být naplněna v Jeruzalémě. Evangelista nám zanechal ve svém řeckém textu hezkou slovní hříčku. Totiž ta cesta, kterou má Ježíš naplnit, v původním jazyce zní jako exodus. A exodus – vyvedení nebo vykoupení si spojujeme s Mojžíšem, se kterým tam právě Ježíš mluví. Další možnost, jak toto slovo přeložit, je odchod ve smyslu smrti. Když někdo umře, tak o něm někdy mluvíme, že odešel. Takže co má Ježíš naplnit v Jeruzalémě? Exodus: cesta – smrt – vykoupení. Tady v jednom slově máme jako v oříšku z Popelky celý zbytek evangelia.
Ježíše čeká cesta a on ví, kam povede. Cesta do Jeruzaléma vede k smrti. Ježíš nemůže a nechce se vzdát svého údělu, on ví, že Mesiáš musí trpět, ač se tomu někteří učedníci vehementně bránili. On ví, jak to dopadne. On ví, že bude muset zemřít. A učedníci to nechtějí ani slyšet, protože neví, že tato smrt jejich učitele povede k vysvobození z pout hříchu a vyvedení ze života v otroctví sebelásky.
Učedníci sou svědky zjevení Boží slávy. Petr dokonce chce Ježíše, Mojžíše a Eliáše uzavřít do stanu. Není zas tak špatný nápad. Vždyť se Hospodin setkával s Mojžíšem ve stanu setkávání. Chce Hospodinu vyčlenit nějaký speciální prostor, který by byl jen pro něj, stejně jako je to v Jeruzalémském chrámu. Petr ale zatím nechápe, že Hospodina nelze zajmout, zachytit, zavřít do sklenice a nechat si ho pro sebe. Bůh se stává člověkem. Už nepotřebuje žádný stan setkávání. On se člověkem setkává přímo.

Bůh promlouvá
Tu je najednou všechny zastínil oblak. Stejně jako na Sinaji, když Mojžíš hovořil s Hospodinem. Nebo když ohnivý oblak vedl Izraelce přes poušť. Na scéně se objevuje další postava. Ježíšovo proměnění bylo záležitostí vidění. Nyní si kvůli oblaku učedníci nevidí ani na špičku nosu. Zrak splnil svůj účel, ale nakonec to nestačí. I přes veškerou nádheru, kterou nám poskytují zrakové vjemy, se musí ozvat zvuk - Boží hlas. Bůh promlouvá. Hlas Boží se ozývá, aby vysvětlil učedníkům to, čeho byli svědkem. Ježíš s proměněnou tváří v zářivém rouchu mezi Mojžíšem a Eliášem - co to asi znamená? Hospodin jim to vysvětluje: Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte! Toho poslouchejte, protože stojí za to ho poslouchat. Není to nějaký mudrc, etik, léčitel. Ježíš je víc než moudrý a laskavý učitel. Sám Bůh stvrzuje - Toto je můj Syn.
A jak v tomto člověku Ježíši vidět Krista ve své Božské slávě? Jak v této naší modlitebně s praskající omítkou a pavučinou v rohu vidět Ježíšovu slávu? Vždyť tu přece nemáme žádné krásné vitráže, obrazy nebo zlaté předměty, které by odkazovaly na Boží moc a slávu.
Kříž před očima
Ale stejně jako učedníci máme odpověď přímo před očima. Pohleďte na tento kříž, jak se prolamuje zdí do naší modlitebny. Není skrytý za omítkou. Vystupuje, má jasné okraje a hranice. Každou neděli se na něj díváme, ale stejně někdy zapomeneme, jaký má význam. Svým způsobem bíle září. Prosvěcuje naši modlitebnu. A upíná naši pozornost na to, co je důležité. Učedníci hleděli na zářivě bílého Ježíše, ale Krista poznali, až naplnil svůj exodus v Jeruzalémě. Poznali Krista až po ukřižování. Až na kříži se stalo zjevné, že tento bělostný a zářivý Kristus, je doopravdy Boží syn.

Petr, Jakub a Jan strachy z hory neutekli. Tento zážitek pro ně byl tak silný, že o něm raději mlčeli. Třeba ho vůbec nechápali. Třeba si mysleli, že to byl jenom podivný sen. Už nespali, ale byli probuzení. Už necítili únavu, ale sílu a naději z Boží blízkosti, která je vedla k dalšímu následování na Ježíšově cestě a službě mezi sebou. Ve sboru žijeme svou víru ve společenství druhých. Aktivita se ale nesmí stát cílem. Tím je Kristus. Ten nám dává sílu do služby pro ostatní.
Nakonec o tomto setkání nemlčeli, ani nemohli. Něco takového se nedá zamlčet. Sdíleli dál tento příběh mezi svými blízkými. Získali sílu sloužit svým bližním v jejich společenství. A díky nim jsme svědky Ježíšova proměnění i my. A to proměňuje nás.
Amen.

Benešov 26.2.2017
Introit: Ž 67,2-4
1. Píseň: 622 zůstaň s námi Pane
Modlitba:
Milostivý a milující Bože, povoláváš nás přes hluboké vody a temná místa našich životů. Jdeme za tvým světlem a následujeme tvůj hlas, abychom u tebe našli pokoj pro naše srdce.
Modlíme se za to, aby ses nám dal poznat v našem shromáždění, aby nás tvé slovo doopravdy oslovilo a neustále proměňovalo.
Kéž tvé světlo v nás probudí úctu k tvé slávě. Kéž nás tvé světlo osvětlí a prosvětlí naše vnější i vnitřní temnoty, abychom byli schopni doopravdy vidět, co je v nás pravdivé a co není.
Posilni nás k tomu, abychom se posunuli z temnoty do světla, ze hříchu do nového života. Modlíme se, ať tvé světlo svítí mezi námi v našem shromáždění a i po následující dny. Amen
Modlíme se k Tobě slovy, které nám předal Tvůj Syn. Otčenáš
2. Píseň s dětmi NP 16
Slovo dětem:
1. čtení: Ex 33,18-23
3. Píseň: NP 18 Radujte se bratři
Kázání: Lk 9,28-36
4. Píseň: Moc předivná 697
Ohlášení:
Přímluvy:
Bože, žasneme nad tvou velikostí a tajemstvím. Pane hvězd a vesmíru. Pane cest klikatých i cest přímých, společně se zde modlíme s vděčností za tvou neutuchající přítomnost mezi námi za tvé důvěryhodné vedení a za to, že si ochoten riskovat vztah s námi.
Miluješ nás i přesto, že často nedokážeme správně na tvou lásku odpovědět. Staráš se o nás navzdory tomu, že se mnohdy otáčíme ke svým bližním zády. Si nám věrný i přes nestálost našeho srdce.
Hospodine, modlíme se za mír v tomto světě.
Modlíme se za ty, kteří se cítí osamoceni. Veď k nás k tomu, ať umíme být na blízku takovým lidem.
Modlíme se za ty, kteří hladoví. Veď nás k tomu, abychom jim uměli správně pomoci. Ukaž nám, jak jim můžeme nabídnout tvoji naději a ukázat směr k tobě.
A modlíme se taky za sebe, abychom dokázali pokračovat na cestě víry, abychom se poučili z tvého slovo. Abychom se otvírali tvojí přítomnosti a usilovali o upřímnou modlitbu v našem životě.
Tyto prosby a naděje ti společně odevzdáváme v důvěře a vděčnosti tvé lásce a milosti. Amen
Požehnání:
Hospodin ti žehná a chrání tě,
Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
5. Píseň: Z tvé ruky pane můj 636