Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. (Mt 5,27-30)

Další z těch více než podivných Ježíšových kázání a slov. Vždyť kdo z nás byl by si ochoten vyrvat z hlavy své vlastní oko a useknout si svou vlastní ruku? Kdo z křesťanů to za těch 2000 let skutečně udělal? Zvláštní, skutečně zvláštní jsou ta dnešní Ježíšova slova. Tak zvláštní, že ani v perikopách určených ke čtení a kázání pro jednotlivé neděle církevního roku je nemáme.
Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Vždycky jsem těm Ježíšovým slovům, a mnoho výkladů mě v tom utvrzovalo, rozuměl tak, že viníky z nás nečiní jen to, co skutečně uděláme, ale už i naše představování si, to, jak se koukáme. Že cizoložníkem není jen ten, kdo spal se ženou někoho jiného, ale každý, každý, kdo se kdy na jakoukoli ženu byť i jen chtivě podíval. Že takhle přísný a nekompromisní Pán Ježíš a Boží zákon je. Že cizoložníkem je tedy každý – muž.
Ale právě to je přece podivné. Jako by se – podle slov Ježíšových – mělo ono cizoložství v srdci týkat pouze mužů… každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. - Proč je tu zmíněno právě jen to mužské chtivé dívání se na ženu? Ženy se snad na muže chtivě dívat nemohou?
Sestry a bratři, nejsou tahle Ježíšova slova vůči ženám nakonec přehlíživá? Ženy přece nejsou jen nějaké trpné objekty vydané napospas pohledům a vůli mužů okolo nich. Ne na pohledech a vůli mužů, i na nich samých, na jejich vlastní vůli a rozhodnutí přece záleží, stanou-li se i ony cizoložnicemi nebo nestanou. Vždyť i ženy přece mohou, stejně tak jako muži, cizoložit ve svém srdci!
Proč je tedy náš Pán Ježíš v této své řeči nezmínil? Proč tu zmínil právě jen to mužské chtivé dívání se na ženu?
Jak já směl jsem těm dnešním jeho slovům porozumět, Pán Ježíš nám v nich totiž odhaluje cosi mnohem, mnohem obecnějšího a podstatnějšího než jen vinu nás mužů před Bohem za to, co všechno si představujeme a s kým. On nám tu odhaluje pravou příčinu, ten skutečný kořen každého našeho dychtění, každého našeho toužení, každé naší žádostivosti, jež nás lidi, muže i ženy, zaslepují, ovládají, zavádějí a svádějí. Tužby a žádosti společností uznávané, přijímané a tolerované nevyjímaje.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Právě tímto zaslíbením z Desatera Pán Ježíš tato svá slova začal. Ano, zaslíbením, nikoli rozkazem. Rozkaz by přece zněl: Necizolož. V Desateru však stojí: Nezcizoložíš. Nezcizoložíš. Takový, Izraeli, lide můj, z milosti mé budeš. Budeš. Protože takový ještě nejsi.
Vždyť kolik, kolik jen bylo u každého z vás těch chvil, kdy jste na tom prvním a hlavním místě v srdci svém – neměli mne? Kolikrát jen jste nehledali mne a vůli mou, ale jen sebe, svou vůli, své tužby, svá přání jste následovali? Kolik takových chvil, časů a dnů u každého z vás bylo? A kolik jich u vás ještě bude? Kdo z vás nevkládá již svou naději do lidí, do událostí, do věcí, ale pouze a jen do mě?
Vůči mně, vůči mně přece cizoložíte. Mně, mně, jste v srdci svém nevěrní. Ač Já vám věrný zůstávám. Stále jste v mém srdci ti první. Já však ve vašich srdcích tím prvním nejsem. Znovu a znovu zapomínáte na to, co všechno pro vás činím. Že Já s vámi jsem, že Já vedu vás. Nevíte o tom. A proto se na mě neptáte. Proto mou vůli nehledáte. Proto zaslepeni tím, co vidíte, chcete jen to, co chcete vy. Protože na mě zapomínáte.
Nezcizoložíš. Nevložíš už sebe a svou naději v nic a nikoho jiného než ve mne. Takový jednoho dne, lide můj, budeš. Z milosti mé. Mně, Bohu věrnému, věrný. Ve mne, v mou lásku věřící. Na mě spoléhající. Nezcizoložíš. Protože právě toto tvé cizoložení, právě tato tvá nevěrnost mně v srdci tvém, ta je přece tou příčinou, tím kořenem všeho tvého slepého dychtění, veškeré tvé žádostivosti, všeho tvého vkládání se do mocí a rukou jiných než do ruky mé!
Sestry a bratři, nikoli tedy žena. Ani ta sebekrásnější a sebevyzývavější. Ale ani muž. Ani nic a nikdo jiný, nač se my lidé díváme chtivě, co toužíme vlastnit, mít, dosáhnout a dobýt. V nich problém není. To my sami, naše vlastní cizoložení, naše vlastní nevěrnost Pánu Bohu v našem vlastním srdci, to je, říká tu Pán Ježíš, tou skutečnou příčinou, tím pravým kořenem vší naší chtivosti a žádostivosti.
Proto díváme se my muži na ženu chtivě. Jednou skoro jako na bohyni, které jsme odhodláni k nohám složit a obětovat doslova vše, podruhé jako na pouhý objekt k ukojení našich nejnižších pudů a tužeb.
Ano, říká tu náš Pán Ježíš, obě takováto dívání se mužů na ženu, dívání se, která máte všichni za normální a běžná, které už dávno nikoho, ani ženy samotné, neuráží, i tato vaše dívání se jsou díváním se pokřiveným, nevidíte-li tu ženu v první řadě jako Boží dítě, jako milovanou dceru Boží. Ale stejné, úplně stejné, je to i s díváním se žen na muže, na děti, na věci, síly a události okolo nás…
Veškeré vaše dívání je pokřivené, nevidíte-li to vše být v rukou Božích, v lásce a moci toho, který nás stvořil, drží a vede. Pokřivené, protože vaším vlastním cizoložstvím, vaší vlastní nevěrností v srdci Pánu Bohu poznamenané.
Nevidíte lásku Boží, jeho věrnost, každému z nás. Proto pak děláte z lidí, věcí, událostí a sil, z plodu stromu uprostřed zahrady Edenu, to, čím nejsou… Proto buď vyvyšujete do nebes, nebo naopak snižujete a ponižujete… A proto pak dychtíte a toužíte po tom nepravém, jako slepí vkládáte své naděje do toho, v čem žádná naděje není…
Nikoli tedy to, nač se díváš. Tvé vlastní oko tě svádí, máš-li za to, že právě toto tvé vlastní oko vidí všechno dobře, správně a plně. Tvá vlastní ruka tě svádí, jsi-li přesvědčen o tom, že jen ona tu jedná a buduje, že jen tvá vlastní ruka chrání tě a vede.
Tohle o sobě vědět, takhle sebe a své omezené schopnosti nahlížet, takto oddělovat mezi okem tvým a okem Božím, mezi mocí tvou a mocí Boží, to znamená vyjmout oko své a utnout ruku svou – nikoli od svého těla, ale od pravdy Boží, od nekonečné moci toho, který nás skutečně vede a chrání, je vyjmout a utnout. Protože tvé oko není okem Božím. Nemá v sobě tu moc vidět všechno pravě a správně, vidět to všechno dobře, tak jak to skutečně je. Nikoli to tvé, to Boží oko skutečně, skutečně vidí. A nikoli tvá ruka, ale Boží ruka tě drží, vede a chrání. I všechny okolo tebe.
Takto tedy, lide můj, jednoho dne nezcizoložíš. I když budeš vidět dobře, i když jednat budeš, jak nejlépe dovedeš, stále už budeš počítat s tím, že Jediný vidí skutečně, právě a plně, že Jediný má tu moc vás držet, chránit a vést. A že také tak stále činí. Jeho pohled, jeho ruku budeš už všude a vždycky hledat…
Neboť skutečně ti, člověče, prospívá, aby jeden tvůj úd zahynul. Jako tvůj vůdce aby zahynul, jako vůdce, kterým ses až doteď řídil, který ti až doteď diktoval a určoval, co máš a nemáš chtít, co máš a nemáš vidět. Vždyť jen takto nebudeš už svým slepým dychtěním a nekontrolovanými žádostmi pokoušet a do pekla zavádět nikoho z těch, kteří spolu s tebou tvoří a budou tvořit mé tělo, církev.
Protože – právě tohle tu sestry a bratři náš Pán Ježíš říká - nikdy tu přece nejde jen o tebe samého. Vždycky jde o vás všechny. Takto spolu jste a budete svázaní. Jste přece můj lid, mé děti. A každý z vás má tu moc druhé vedle sebe ovlivňovat. Svým pohledem, tím, jak sebe i druhé vidíte, svou nadějí, kterou pro ně máte, svým pokojem, svou radostí, svým smutkem.
To vy, vaše víra ve mne, v mou moc a lásku, kterou chovám ke každému z vás, vaše víra má tu moc vrátit tu pravou hodnotu všem neprávem do nebes vynášeným či naopak až do země pod nohy ostatních zašlapávaným. Všichni jste přece mými dětmi, které rodím, držím, chráním a vedu… Všichni jste mými dětmi, které se bez mé moci a pomoci neobejdou…
Dychtit tedy, nebo nedychtit? Zbavit se vší své žádosti, nebo se jí nezbavit? Sestry a bratři, jde přece o to, kdo tu dychtí a po čem. Jak napsal apoštol Pavel v našem dnešním prvním čtení. Nikdy není dobré nechat se vést dychtěním a žádostmi svých vlastních údů, svého vlastního těla. Je-li naše vlastní tělo tím, kdo nám určuje a diktuje, co máme chtít, pak jsme před Boží vůlí dali přednost sobě a svým vlastním sklonům, své sobeckosti. Určuje-li však naše dychtění a žádosti Duch svatý, pak nám už přece jde právě o to, abychom nevládli my, ale aby i nám a našim údům vládla vůle Boží, aby i námi a skrze nás a naši službu rostlo a budováno bylo celé, celé tělo Kristovo, do něhož i my máme tu milost patřit.

A tak tě, Pane náš a Spasiteli, prosíme, nedovol nám na tebe a tvou lásku zapomínat. Nedovol nám doufat v nikoho a v nic, co naději nepřináší. Nedovol nám už v srdci našem – vůči tobě cizoložit. Amen