Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Zvuk evangelia k nám putuje staletími a rozechvívá v nás touhu po společenství s Bohem a stále mě ohromuje, jak nás mohou tyto staré texty dokola a dokola oslovovat, jak nám mají stále, co říct i přes jazykovou, kulturní a historickou vzdálenost. Ježíš a Pavel hovoří ke konkrétním lidem, do konkrétních společenství. Nejsou to jen nadčasové pravdy, které se uchovávají, protože je užitečné na ně nezapomenout. Oba dva hovoří k nám tady a teď stejně jako tehdy Ježíš k učedníkům a Pavel k sboru v Galacii. Tato slova nás mají v našem nitru oslovit a ukázat nám cestu, jak žít svoji víru.
Pavlova epištola by mohla být adresována do každého církevního společenství, Pavel by mohl dost dobře psát sem k nám do sboru. Lidé se za ta století moc nezměnili. Řešíme stále stejné problémy. A jako první křesťané, kteří uvěřili zvěsti evangelia tak i my dnes v modlitbách voláme k Bohu. Stejně jako pro sbor v Galacii tak i pro nás nyní platí Pavlova výzva, ať na sebe bereme břemena jedni druhých, tím pak naplníme zákon Kristův. Máme se obracet ke svým bližním a nabídnout jim naši pomoc, zajímat se o své okolí a všímat si jeho potřeb. Nebýt uzavření jen sami do sebe a sledovat běh světa z podstavce nezájmu. Kristus nás povolává do středu světa, kde jsou lidé, kteří potřebují naši pomoc. Stejně tak i my, když trpíme, se nemusíme bát požádat o pomoc. Vždyť se určitě v našem okolí nalézá někdo, kdo by nám rád pomohl, jen kdyby věděl, že potřebujeme pomoc. Nemusíme se bát si přiznat vlastní slabost. Uzavřenost může být jak vůči tomu pomoc poskytnout, tak i o pomoc si požádat. Takto naplníme zákon Kristův, Kristovo přikázání: Miluj Boha a bližního svého jak sám sebe.
Naši láskou můžeme druhým ulevit od jejich těžkého břemena. Pomůžeme někomu nést jeho břemeno a najednou se může stát, že to své ani nepocítíme.
Když jsem připravoval toto kázání, tak mě v textu zaujalo řecké slovo pro břemeno- doslova přeložené by to mělo znamenat tlak. Používáme ho ve slově barometr. Nejenže na nás něco doléhá zvenku jako břemeno, ale že nás něco tlačí zevnitř. Z toho vyplývá, že na sebe máme brát tlaky jedni druhých. Pomoct druhému od toho, co ho tlačí na srdci. Odlehčit někomu pod tlakem, uvědomit si, že někoho může tlačit kámen v botě, a proto se dnes tvářil naštvaně. Těchto vnitřních a vnějších tlaků je v našich životech spousta, naštěstí s nimi můžeme přijít před Boha a doslova si před ním vypustit páru. Modlitba je jedinečný způsob, jak si ulevit na duši, jak snížit přebytečný tlak a nalézt pokoj. Bůh nám nechává svobodu v rozhovoru. To, co mu sami nepředložíme, to si od nás nevezme. Je to na nás, o čem si s ním chceme promluvit. My se před Bohem vypustíme a on nám odpustí.
Víte, kdy se nám někdo do slova stává břemenem? Určitě jste někdy viděli nějaké horolezce, buď ve filmu, nebo i na živo. Určitě si dokážete představit, jak lezou nahoru, navzájem se jistí a dobývají vrcholy. Horolezci dobře znají, co to znamená být jeden druhému břemenem. Jsou ke svým kamarádům připoutáni lanem, aby v případě, kdy někdo spadne nebo se s ním utrhne stěna, tak ho ostatní zachrání. Jsou k sobě připoutáni vzájemnou důvěrou, že když dojde k problému, tak ho jeho přátelé zachytí a nezemře. Na skále je důvěra otázkou života a smrti. Musí se dobře znát a věřit si ve vypjatých okamžicích.
Zkuste si představit, že být s někým svázán lanem není jen metafora, ale živoucí skutečnost. Musíte spoléhat na druhé, být připraven pomoci a neopustit své přátele v těch nejvypjatějších okamžicích. Musíte být připraveni riskovat svůj život za druhé a v případě nutnosti i položit. Takhle se k nám má Bůh. Spoléhá na nás, že se k němu budeme s důvěrou obracet. Je nám připraven nám pomoci kdykoliv si o pomoc požádáme. Neopouští nás v době, kdy už nikdo jiný nezbyl. Dokonce za nás položil život.
Když někdo leze na skále nebo na umělé stěně jako prvolezec, tak musí vytáhnout lano nahoru a není jištěný hned od začátku, musí si jištění postupně vytáhnout sám a nebát se, že se může propadnout i o dva metry. Když leze tímto způsobem, tak je komunikace mezi lezcem a jistícím velice důležitá, stejně tak vzájemná důvěra. Ten nahoře za sebou táhne lano, a když ho jistič příliš drží a nedává mu volnost, tak lezec nemůže lézt a je stahován dolů. A když mu dává moc volného lana, tak se může stát, že při pádu spadne až na zem.
Bůh nás taky nedrží natěsno, necítíme na sobě pevné vodítko, které nás omezuje v pohybu. Potřebujeme svobodu, abychom se mohli dál posunout v životě. Bůh nám dává prostor, jak se realizovat, ale zároveň si nemůžeme lézt, kam chceme, jsme určeni lanem víry, na které jsme navázáni. Není to svoboda bez zodpovědnosti, je to svoboda určovaná Boží vůli. Pravá svoboda je svoboda v Bohu. Někdy se může zdát, že se o nás Bůh nezajímá, že neslyší naše modlitby, že je příliš daleko na to, aby nás vyslechl.
Přáli bychom si cítit Boží lano natěsno, abychom si byli naprosto jistí Boží přítomností. Ale třeba se nacházíme v okamžiku, kdy se máme někam posunout, trochu v našem životě popolézt a on nám dává prostor a volné lano na to, abychom se mohli někam pohnout. Je třeba, abychom v těchto okamžicích vytrvali ve víře a důvěřovali v moudrost toho, který nás jistí. Ačkoli se může zdát, že lezeme sami, tak se můžeme spoléhat na to, že nás někdo stále hlídá a dává na nás pozor, že nám dává přesně tolik volného lana, kolik potřebujeme. Jsme všichni navázáni na stejné lano a lezeme po stejné skále k vrcholu vzkříšení. Kam až vylezeme, to záleží na naší důvěře v toho, který nás jistí.
Jak jsme četli v prvním čtení z Matoušova evangelia, tak nás Ježíš vyzývá, aby k němu přistoupili ti, kteří se cítí pod nějakým břemenem. Břemenem povinností, břemenem naší minulosti či strachu z budoucnosti. Zve nás k sobě, abychom u něj spočinuli se vším, co nás tíží. Co nás sráží do prachu země, kdy se už jen pohnout zdá nekonečně obtížné. A když k němu obrátíme naše srdce, když se navážeme lanem víry, tak dojdeme spočinutí. Můžeme se zklidnit se, zvážit naší situaci a pohlédnout na svět z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy víry ve spasení a ve všeobjímající lásku, která zahání všechen strach.
Po tomto odpočinku nás ale čeká další krok. Sundáme ze sebe naše obtížení a bereme na sebe Kristovu zátěž. Toto je paradox následování Krista, odlehčit si a zároveň se nechat zapřáhnout. Nejsme jen pasivními voly a kravami, které táhnou povoz nebo orají pole. Víme, kam směřujeme a koho následujeme. Kristus aktivně táhne s námi a vede nás a my s ním také táhneme jeho zátěž- kříž.
Můžeme si to představit, že stejně jako když Ježíš nesl kříž na Golgotu a upadl, tak mu pomohl Šimon z Kyrény, tak i my s Ježíšem neseme jeho kříž, protože on už za nás vzal na sebe naše chyby. Jsme v tandemu spásy. Bůh chce, abychom se aktivně podíleli na tomto světě, starali se o zahradu stvoření a nesli břemeno kříže jeden druhému.

Ježíš nás učí, jak k němu přijít- skrze ztišení a pokorné srdce. V hluku našeho běžného života, kdy na Boha nemáme čas ani pomyslet, si hledáme alespoň chvilku, kdy se v tichosti zaměřit na Boží přítomnost. Toto tiché setkání s Bohem nás vede v pokoře. Jak je krásné začít každý den modlitbou- sestoupit do sebe- anebo jak píše Pavel každý, ať zkoumá sám sebe- a v tichosti a v pokoře hovořit s naším Pánem. Neobracíme se k nějaké neosobní síle, ale k Bohu našemu Stvořiteli a Otci, který má o nás zájem, jak to ukázal na svém vlastním Synu. Modlitba nás ujišťuje, že nás stále někdo poslouchá, že se máme kam obrátit. Tam nalezneme odpočinutí našich duší, které nám slibuje Kristus.
Amen

Benešov 20. 8. 2017
Milí bratři a sestry, přátelé a hosté vítám vás na dnešní bohoslužbě.
Scházíme se zde ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen
Introit: Ž 92,6-13
1. Píseň: NP 50 Přemýšlej, děkuj a služ
Modlitba:
Milostivý a milující Bože, povoláváš nás přes hluboké vody a temná místa našich životů. Jdeme za tvým světlem a následujeme tvůj hlas, abychom u tebe našli pokoj pro naše srdce.
Modlíme se za to, aby ses nám dal poznat v našem shromáždění, aby nás tvé slovo doopravdy oslovilo a neustále proměňovalo.
Kéž tvé světlo v nás probudí úctu k tvé slávě. Kéž nás tvé světlo osvětlí a prosvětlí naše vnější i vnitřní temnoty, abychom byli schopni doopravdy vidět, co je v nás pravdivé a co není.
Posilni nás k tomu, abychom se posunuli z temnoty do světla, ze hříchu do nového života. Modlíme se, ať tvé světlo svítí mezi námi v našem shromáždění a i po následující dny. Amen
Otčenáš
1. čtení: Mt 11,28- 30
2. píseň: 688 Odpusť
Kázání: Ga 6,2- 5
3. Píseň: NP 4 Kdo na kolenou klečí
Ohlášení:
Přímluvy:
Pane náš Bože.
Dej, abychom rozeznávali tvoji přítomnost v našich bližních, otevři naše oči k potřebám chudých a nešťastných.
Prosíme tě za nezaměstnané a za všechny, kdo trpí na svém pracovišti. Dej, aby byla respektována jejich důstojnost.
Prosíme tě, Bože Utěšiteli, za vězněné a za všechny, kdo žijí na okraji společnosti. Veď nás, abychom jim uměli prokazovat skutky lásky.
Prosíme tě za děti, které zakouší bolest opuštěnosti. Dej, aby našly útěchu a porozumění u těch, kdo se jich ujímají.
Prosíme tě za vědce a badatele, aby jejich úsilí sloužilo celému lidstvu.
Prosíme tě za veřejné činitele, aby poctivě sloužili obecnému prospěchu.
Prosíme tě za nás za všechny, abychom ve společenství církve byli znamením bratrské lásky.
Prosíme tě Bože za všechny nemocné a umírající, daruj jim pokoj do jejich srdcí.
4. píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet
Poslání: Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Ř 12,1n
Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen.
5. Píseň: 662 Zůstaň s námi Pane