Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

“Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení.” Slova starého Simeona nám připomínají, že tu nejsme navěky. Člověk má vymezený čas. Jedinečný a neopakovatelný. Kde a kdy si to natvrdo uvědomit? Ubíhající léta a ubývající čas žití samozřejmě odpočítává změna letopočtu. Je to jen lidské počitadlo - nicméně připomíná - nejsi tu, člověče, navěky. Máš vymezený čas. Nebudu řešit, co to znamená, pokud k takovému zamyšlení přinutí člověka silvestr. Ale všimnu si - spolu se starým Simenonem - co znamená přiznat si tuhle vymezenost našeho žití před Boží tváří - a tváří v tvář narozenému Ježíši.

Před Boží tváří smí člověk čas vymezený jeho žití přijmout právě jako jedinečnou šanci. Neopakovatelnou. Nenahraditelnou. Svěřenou možnost. Čím ji naplní? Nechá se vláčet davem? Určovat míněním většiny? Bude prostě sdílet postoje, které k životu zaujali druzí? Anebo si bude hledat vlastní cestu? Svou - s tím, že si položí otázku - co za mne tady a teď nikdo neudělá?
Před Boží tváří jsme zváni k odvaze hledat vlastní cestu. Nevézt se s davem. Jen tak se nepřizpůsobovat - bez náležitého promýšlení, čemu, že se to přizpůsobujeme. Jako inspirace před námi stojí starý Simeon. Malíři ho rádi zobrazují jako člověka, na němž se podepisuje čas. Ale nejde o hloubku vrásek - pomalý krok ani vybělené vlasy a vousy. Evangelium daleko spíš vykresluje a podtrhuje jeho jedinečný postoj k životu - postoj, který se utváří právě před Boží tváří.

Simeon, to je ten který naslouchá. "Mluv Hospodine, tvůj služebník naslouchá," učil se kdysi ve svatyni Samuel - a Simeon docházející do chrámu jakoby si jeho příběh osvojil: Tvé slovo, Hospodine - směr tvých příběhů i přikázání - ať mi jako svíce osvěcuje, kudy vede pro mne stezka života. Proto se o něm mluví jako o spravedlivém . Nemusel to přitom být Mirek Dušín ani Old Shatterhand. Spravedlivý, to je v příbězích Simeonovy a Ježíšovy bible člověk hledající. Ten, který se vždy znova doptává. Nepropadá pocitu ani pokušení, že má ve všem jasno. Neválcuje svou dokonalostí druhé. Naslouchá - a jako ten, kdo naslouchá před Boží tváří Božím příběhům - se ptá - a pro sebe i pro druhé hledá správný směr cesty. Takoví lidé - co se ptají a hledají - si nezjednají respekt hned - ale jak ubíhá čas - stávají se stále více lidem oporou a orientačním bodem.
A k naslouchání - a hledání spravedlnosti - patří očekávání . Simeon vyhlíží potěšení Izraele. Boží zastání - které přijde tak trochu jako když David porazil Goliáše (a vysvobodil svůj lid ze strachu a mindrů, že Hospodin je slabý a zbytečný Bůh) - a trochu jako když prorok ubitým zajatým Izraelcům vyřídil “Potěšte můj lid” - a oni se zvedli - a vydali na cestu do zaslíbené země. Vždyť tam bude jednou jejich domov.
Vyhlížet a očekávat přitom nebývají přirozené ctnosti stáří, resp. přibývajících let. Ale Simeon nevzpomíná na odeznělou minulost - nevzdychá nad tím, oč ho obral ubíhající čas. Nestěžuje si na změny poměrů, na zkaženou mládež ani na to, že si Hospodin s tím potěšením Izraele měl už dávno pohnout. Vyhlíží. To je těžiště jeho života. Vyhlíží - co se zdá skryto až někde za obzorem jeho dní.

Kdo si počká, ten se dočká - pošklebují se možná praktici života, co si zakázali čekat a místo toho pilně budují své místo na slunci a užívají plnými doušky dnešek, vždyť kdoví, co přijde zítra. A pokud jde o jeho vytrvalé očekávání, raději si honem poklepou na čelo. Nač se těmi starými biblickými pohádkami o Boží útěše vzrušovat? Nač popřávat sluchu, neřku-li důvěry nerealistickému snění tohoto starce?

Ale Simeon se dočkal. Nepřišel sice prorok, který by vyhlásil exodus z římského područí - ani David, aby porazil Goliáše, co tehdy Palestinu okupoval. Přišli dva chudí manželé z Nazareta - a přinesli holoubátko, oběť chudých lidí - aby prosili Hospodina za svého prvorozeného. Před měsícem, když ho obřezávali, mu Josef s Marií dali jméno. Ježíš. Vysvobození. Záchrana.
Jejich kroky vedou staré zvyky, jak se při narození prvorozeného dodržovaly. Ale v chrámu se potkávají - se Simeonem. Se starcem, vyhlížejícím potěšení Izraele. Mesiáše. A když Simeon neplánovaně bere to měsíční mimino do náruče - ví - teď jsem se dočkal. Mé celoživotní očekávání nebylo plané ani zbytečné. Nyní, na konci svých dní, jsem byl ubezpečen - moje cesta, probojovávaná před Boží tváří, nebyla nadarmo. Mé vyhlídky jsou vskutku nadějné. Že konec mých dní naplnilo setkání - život se potkal se svým cílem. “Teď se splnilo se tvé slovo. NYNÍ - propouštíš služebníka svého Panovníče - v pokoji, neboť - uzřely - oči MÉ - spasení TVÉ.”

Co uzřely jeho oči?
Ne andělské legie - ani bulvární zázraky slibující modré z nebe a nemožné do tří dnů - ale měsíční novorozeně. Dítě - jménem Ježíš. Uzřely vysvobození z otroctví i hloubek rezignace a zoufalství - Boží záchranu - jež se do světa narodila jako dítě. A Simeonovi - putujícímu celý život po stezkách spravedlnosti - a očekávajícímu zastání Hospodinovo - přesně tohle stačí. Teď jsem se dočkal, jásá.
Potkáváme tu takové dodatečné vánoční překvapení - nečekané zjištění, co sebou nese vánoční egium: Co že to mohly uzřít naše oči - když jsme uslyšeli o Ježíšově narození? Ne jezule ani pouhý vánoční sen - co se s nárazem všednosti rozplývá jak letšní sníh - ale budoucnost - pro Boží lid - i mnohé okolo! Boží budoucnost - Boží vysvobození a záchranu.
Krása a síla vánočních svátků a jejich poselství - je právě v tom, co potkalo Simeona: smíme se uprostřed našich dní dočkat. Smíme se nechat utvrdit v tom, že naše očekávání není zbytečné - že nemají pravdu ti, co si poklepávají na čelo. Smíme uzřít blízkost útěchy i vysvobození. Smíme doprostřed dnů, jež nám jinak ukrajují ze života a obírají o síly - pustit jako překvapení a jistotu - již nám narodil se. Už je to tady.
Nezůstali jsme na zápas o jedinečnost života sami. Má smysl doptávat se na to, kudy vede stezka spravedlnosti pro náš život. Život před Boží tváří není iluzí. Uzřely oči mé spasení tvé.
A pokud nás to aspoň trochu vyvedlo z míry - stalo se nám přesně to, kam nás chtěl vypravěč dostat. Právě tak vyvedla Simeonova slova z míry Josefa s Marií.

Než k tomu všemu povíme své Amen, máme vyslechnout ještě slova požehnání. A když starý Simeon žehná - činí tak slovy, která z míry vyvedou ještě víc: “Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.”
Simeon Ježíše vítá jako prorockou postavu. Jak svědka spásy - svědka neskladného - který bude mnohým proti srsti. Proč? On je dán ku pádu a ku povstání mnohých. Takhle s ním bude přicházet záchrana a vysvobození: padnou mnohé stavby lidské pýchy i marných očekávání - budou se hroutit stavby nábské sebejistoty. Padnou předsudky v lidu staré i nové smlouvy s oblibou pěstované - hradby mezi “my” a oni” - domácími a cizími, tzv. věřícími a nevěřícími, správnými a špatnými.
A naopak povstanou - ti, které srážela pýcha těch nahoře. Povstanou přehlížení - ti kdo se neměli “dočkat” Božího zastání - povstanou ti, jimž byly upírány šance na záchranu - naději i odpuštění - a nebo prostě na důstojný život. Povstanou ubité duše a žty obtížené beznadějí a vinou.
A neskladnost tohoto spasitele bude bolet - varuje žehnající Simeon. Bude to bolet jeho blízké a přátele - ale nejvíc to bude bolet jeho samotného. Vždyť jeho příběh vyjeví - co je skryto v srdcích lidí - zejména těch tzv. nábožensky založených. Koneckonců - narozený spasitel už něco vyjevil - vyjevil, co je zač Simeon - a zač stojí jeho očekávání i celoživotní zápas o spravedlivé nasměrování života - a zač stojí soudy těch, kdo nad ním sebejistě ohrnovali nos. A ještě vyjeví - co jsou zač majitelé náboženských pravd - sebejistí manažeři Božích věcí - a všichni ti, co se tváří že s Hospodinem pásli husy.
Proto má cenu se držet právě příběhu toho narozeného. U něj se inspirovat - jeho zápasy o spravedlnost sledovat. A uprostřed našich dní - ať už své zápasy vyhráváme či prohráváme - nepřestat očekávat. Věřit - i když ještě nejsme u cíle - máme se držet toho - co v narozeném Ježíši (a celém jeho příběhu) uzřely oči mé. Amen

Lk 2,21-35 Vl, Bn 31.12.17
In: Dobrořečit budu Hospodinu každého času, vždycky chvála jeho v ústech mých. V Hospodinu chlubit se bude duše má, uslyší to utištění a budou se radovat. Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, který v něm nalezl útočiště. AMEN. Ž 34,2-3.9
Píseň 284,1-4
Modlitba
Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, svatý Bože Izraele, Otče JKa: tvému dílu záchrany patří naše chvála, písničky a díkuvzdání. Otevíráš cestu záchrany, vedeš svůj lid, stáváš se zdrojem života vpravdě lidského. Nás, vyprahlé, bezradně toužící po štěstí - sytí dílo tvé lásky a věrnosti. Nás, kteří vzdáváme naději a nic nečekáme - probíráš zvěstí svých zaslíbení. Nás, otroky vlastního sobectví a chytráctví, stvoření nevděčné a malicherné - vysvobozuješ a shromažďuješ věrným slovem o svých podivuhodných činech.
Pane, dnes zvlášť oslavujeme toto tvoje dílo milosrdenství a věrnosti. Dej nám i celému tvému lidu zaslechnout i okusit životodárnou moc Kristova příchodu. Otče náš...
Píseň s dětmi NP 8
Slovo k dětem
1. čtení Iz 49,8-10.13
Píseň 287,1-5
kázání
Píseň 287.7-10
Ohlášení
Přímluvy 621
Poslání Žd 12,1-2a
Požehnání
Pokoj i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána JKa. AMEN
Píseň 290,9