Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Bratři a sestry, milí přátelé, je to dva týdny, co jsme tu slyšeli o malomocném (tenkrát a i dnes v prvním čtení Naamanovi) a už je tu další malomocný. Jak se sem k nám dneska dostal? Na tu dnešní neděli v církevním roce, tedy 14., po Trojici, už po staletí církev čte právě tento text z evangelia podle Lukáše. Když jsem ho podle kalendáře nalistoval, tak nějak jsem se ho už nemohl po další dny pustit a přinesl jsem ho i dnes vám.
Možná to na první čtení či na první poslech tak nevypadá, ale tenhle text je hned od začátku nabitý pohybem a změnou.
„I stalo se!“ Hle! Změna.
Tedy, ne, že by se předtím nic nedělo. Že by snad Ježíš seděl tiše někde za bukem. Naopak.
Už devátou kapitolu směřuje u Lukáše Ježíš do Jeruzaléma. A děje se toho a taky toho zazní během těch několika kapitol opravdu hodně.
Ale jen osmkrát zazní: „I stalo se.“ Zde po osmé. A ten pohyb k tomu. I stalo se, když se bral, že šel. Jistě znáte to rčení, že pohyb je život. Ale evangelium říká, že Ježíš je život. Ježíš přichází, aby člověk žil.
A v našem textu, tady v téhle chvíli Ježíš prochází mezi Samařím a Galileou. Pohybuje se mezi dvěma odlišnými světy. Přesto lidé v nich mohou sdílet podobný (tragický) úděl, jak se ukáže.
Po osmé na cestě do Jeruzaléma slyšíme: „I stalo se.“ A v každém druhém případu z těch osmi pak Ježíš jde nebo vchází do nějakého místa, do Jeruzaléma, do městečka, do domu.
Není to zvláštní? Už jen z toho se dá tušit, že když Ježíš někam přijde, dějí se věci.
Zde vchází do jednoho městečka. Jeho jméno evidentně není důležité (snad by to dnes mohlo být i to naše město, městečko, vesnice). Důležité je, že Ježíš přichází a potkává smrt.
Ne snad někoho mrtvého. Ale někoho, kdo je odsouzen svým stavem k smrti. A nejen to, navíc je odsouzen k odloučení, k vyloučení ze společenství. A není to jeden člověk, ale hned deset. Deset malomocných. Deset nečistých. Deset vyloučených ze společenství. Deset lidí, čekajících na smrt.
Stojí opodál. Tak jim to nařizují pravidla, která můžeme číst ve třetí knize Mojžíšově, Levitiku. Mají být mimo tábor (vesnici). A oni opravdu stojí, jak jsme slyšeli, zdaleka (opodál).
Stojí.
Jaký kontrast s Ježíšovým pohybem. Stojí. Nemohou pro změnu svého stavu, pro své uzdravení, pro své očištění udělat nic.
Jsou malomocní. Tedy jsou málo mocní. Jsou nemocní, tedy ne mocní činit něco (cokoli?) natož pak zajistit své uzdravení.
Ale zřejmě již slyšeli o Ježíšových mocných skutcích. Vždyť on už uzdravil malomocného. O tom svědčí i Lukáš v páté kapitole. A učinil i mnoho dalších mocných skutků. A tenhle Ježíš, ten právě vchází do jejich vesnice, či městečka.
A tak příchod Ježíše vede ke změně. Vede ke změně v případu těch deseti malomocných. Tihle stojící nešťastníci se chápou své příležitosti. Sbírají síly a pozdvihují své hlasy, aby volali na Ježíše.
Malomocným ukládá volat už zmíněné starozákonní pravidlo, které je posílá mimo společenství. Ukládá jim volat: „Nečistý, nečistý.“
My z textu nevíme, co volali před příchodem Ježíše. Ale pokud se řídili oním pravidlem, asi to nebylo volání z plna hrdla. Byla to přeci jenom povinnost. A ještě jaká. Představte si, že nejste zrovna ve skvělé kondici, všichni to o vás vědí, nesmíte se k ostatním lidem ani přiblížit (stejně by před vámi utekli) a ještě máte volat, aby každý (i ten, kdo to doteď nevěděl) se o vás dozvěděl, že jste nečistí. Strašná představa.
Ježíšovým příchodem se ale objevuje šance na změnu, na záchranu, na uzdravení, na očištění. A tím dokonce i na něco tak úžasného, jako je návrat do společenství.
Snad se mistr smiluje.
A tak těch deset malomocných najednou z plna hrdla volá: „Ježíši, Mistře, přikazateli, smiluj se nad námi.“ Je to mimořádná situace. Však také užívají oslovení, které můžeme v Lukášově textu slyšet jen v několika významných okamžicích.
Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi. Slyšíme volání, prosbu o smilování. A to není jen tak, protože to ukazuje na naši neschopnost pro sebe sami udělat to podstatné, ale i (díky Bohu) to ukazuje i k Ježíšově schopnosti, ba moci, právě to podstatné pro nás udělat. Prosba o smilování je natolik významná, že se stala i součástí křesťanské liturgie. Vyjadřuje náš vztah ke Spasiteli. Vyznáváme, že to není na nás. Že (i když nejsme malomocní) jsme málo mocní. Že potřebujeme smilování Boží. Boží záchranu. A tak prosíme (nejen, ale i) při Večeři Páně, Pane smiluj se – Kriste, smiluj se.

A Ježíš? Co on na to? On vytrhuje z klidu (smrti) a uvádí člověka do pohybu. Do pohybu směrem k životu. Říká těm deseti: „Jděte!“

Když v prvním čtení malomocný Naaman přišel za Elíšou, ten mu řekl, ať se sedmkrát ponoří do Jordánu a bude čistý. Naaman nevěděl, o co jde, myslel si, že je to (podle jeho názoru) nemístně až nechutně jednoduchý způsob uzdravení, a tak se rozčílil. Ono to ale znamenalo, že má provést obřad, který se prováděl poté, co kněží shledali, že malomocenství zmizelo. Elíša tedy už ve chvíli, kdy sděluje svůj vzkaz Naamanovi, má věc za hotovu.
Stejně tak tady Ježíš.
Jděte a ukažte se kněžím. Nic od těch malomocných Ježíš nechce, žádné úkony, nic, ani se jich nedotkne jako toho malomocného v páté kapitole Lukáše.
Jen řekne slovo.

Právě kněží podle pravidel Levitiku zkoumali člověka a rozhodovali, zda je, či není nečistý, tedy malomocný. A když byl tak někdo označen, měl se „k případnému přezkoumání“ dostavit až za nějakou dobu.
A tito muži, jak vyplývá z okolností, zřejmě již byli označeni za nečisté. Proto i stáli opodál.
Přesto Ježíš, aniž by cokoli dalšího učinil, říká, ať se jdou ukázat kněžím. Tedy říká to, jako by se již nějaká změna stala, změna, kterou má smysl přezkoumat a potvrdit.
Co to znamená? Přeci že tahle cesta deseti malomocných za kněžími má smysl, má naději. Jako by již byli čisti. A tak tito stojící, určení k vyloučení a smrti, jsou Ježíšem uvedeni v pohyb. V pohyb k životu.
Ježíš nezkoumá, kdo jsou. Každý, ke komu Ježíš přichází a kdo k Ježíši volá o milost, smí ji ve víře přijmout. Každý. A proto Ježíš očišťuje všech deset
Ano, dali se do pohybu, vyrazili ke kněžím. Tedy uvěřili, že když to Ježíš říká, je to tak, je to hotová věc. Uvěřili a byli zbaveni malomocenství.
Nečteme tu nic o tom, jakým způsobem bylo zjištěno, že jsou čistí. Už vyřčením Ježísova slova je to tak jasná věc, že není třeba to řešit. Ti muži prostě šli, jak je Ježíš vyzval a „očištěni jsou“. Pohyb, který se stal jejich výrazem důvěry (víry) k Jěžíšovi a jeho slovu, ten stačil k tomu, aby se stalo.
Tedy víra v Ježíše a jeho slovo vede k očištění, které, jak už jsem řekl, se nabízí všem. Stačí poprosit. A uvěřit. A stane se.

Tento text by byl důležitý i v případě, že by tady končil. Už teď slyšíme úžasnou radostnou zprávu o tom, že můžeme, ať jsme kdokoli, prosit: „Pane, smiluj se,“ a uvěříme-li, Ježíš se smiluje a dochází ke změně, dochází k očištění, k uzdravení.
Ale Lukáš tu chce jít zřejmě ještě hlouběji, a tak pokračuje dál. Tohle je zřejmě příliš povrchní. Co je to vlastně za víru, která se tu projevila? Ještě úplně nevíme.
Rozhodně důvěra, že Ježíš je mocen uzdravovat. Ale co dál? Stačí to? V dalších slovech dostáváme odpověď.

Jeden z těch desíti zjistí, že malomocenství je pryč, tedy že byl očištěn. Byl očištěn fyzicky (zbaven nemoci) i rituálně (už není vyloučen ze společenství). Věřil v to. Čekal to. Přesto je to pro něj něco tak velkého a úžasného, že to s ním opravdu pohne.
Jeho pohyb k životu začal stejně jako těch devíti ostatních odchodem za kněžími. Tedy pryč od Ježíše. Ale tento jeden mění směr svého pohybu. A tak jako by přeznačoval svůj život. Přesměrovává ho k Ježíši a vrací se k tomu, který ho uzdravil. Co se s ním stalo? A proč se vrací?

Ten jeden byl mezi oněmi původními deseti, kteří pozdvihli své hlasy, aby volali k Ježíši o milost. Jak asi volal? Jak silně ve své nemoci? Jak žalostně ve své bezmoci.
Ale teď čteme, že se vrací s velikým hlasem. Ten, který byl ještě před chvílí bez naděje a volal o záchranu, se obrací a vrací se k Ježíši. A je obdarován velikým hlasem. Protože právě jemu došlo, co se stalo. Právě v něm, v jeho srdci se něco změnilo.
Tady si dovolím malou (řekněme manažerskou) vsuvku.
Co je to za úspěšnost „kampaně“, když pouhých 10% oslovených (tedy jeden z desíti!) se vrací? To je nějaká úspěšnost? Ale nedivme se.
Ježíš není manipulátor. On přichází se slovem, s dobrou zprávou. A vzpomeňme si na podobenství o rozsévači. V jeho výkladu Ježíš už v 8. kapitole u Lukáše upozorňuje, že ne vždy padne semeno slova na úrodnou půdu (či do dobré země). A ukazuje hned několik možností, jak a proč to semínko vsátého slova nevzejde.
V některých srdcích však přeci jen najde dobrou zemi a ti lidé pak to slovo „zachovávají v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu“.
A ten náš jeden, to je on.
U něj bylo slovo vsáto do dobré země. Atak se vrací, aby za to chválil Boha. K tomu mu byl dán veliký hlas. Aby mohl zvučně chválit a třebas i pět žalmy, protože Hospodin je dobrý.
Ten jeden směřuje k Ježíšovi. A ještě než k němu přijde, chválí Boha.
Je to jakoby závdavek chvály, o které čteme ve Skutcích apoštolských, kterou vzdává církev Bohu a pán k jejímu společenství přidává ty, které povolává ke spáse.
I tento muž byl povolán ke spáse. A z jeho srdce vyšla odpověď v podobě chvály.
A potom? Potom padá k nohám Ježíšovým a děkuje mu. Tím uznává a vyznává, že v Ježíši jedná Bůh. On to poznal. A byl to (světe div se) Samařan!

Ježíš očistil deset malomocných. Na pomezí Samařska a Galileje snadno mohl být ve skupině malomocných spolu se Židy také Samařan. Ježíš přichází k člověku a v aktuální situaci jej očišťuje nezávisle na tom, zda je Žid, či Samařan, Řek či Čech…

Samařan se tedy vrací k Ježíši, aby chválil Boha a děkoval Ježíši za uzdravení. A tento text by byl úžasnou radostnou zprávou o uzdravení a záchraně skrze Ježíše Krista, i kdyby tu končil.
Ale ještě nekončí. Stále ještě nevíme dost o víře, o které se tu hovoří. Lukáš chce jít ještě hlouběji. A Ježíš chce odpovědět. I vznést otázky.
Pojďme si to tedy poslechnout: „I odpověděv Ježíš, řekl…“ Ježíš odpovídá? Ale komu a na co? Vždyť tady se nikdo na nic neptal!
Přesto tu visí ve vzduchu jeden, či hned dva otazníky, dá-li se to tak nazvat. A tím důležitějším je otazník Samařanův. Tedy spíš čin Samařanův. To, že se vrátil, chválil, děkoval. Padl Ježíši k nohám, to si zaslouží (Mistrovu) odpověď. Ježíš tedy neodpovídá na otázku, ale na čin Samařanův. Na Samařanovo jednání. A vlastně i na (ne)jednání zbývajících devíti.
Byli ti zbývající židé? Co na tom, když se nevrátili!
Ježíš ale těch zbývajících devět neodsuzuje. Nevynáší nad nimi soud. A to je nadějné a důležité pro těch devět, kteří dnes zaslechli Ježíšovo slovo, uvěřili mu, byli uzdraveni, ale nepřišli (dnes ještě ne) k Ježíšovi. On je nesoudí. Jen pokládá dvě otázky. Kde jsou? Nikdo se nevrátil, aby chválil Boha, kromě toho cizince?
Na otázku, kde je těch devět, nedává text odpověď. Ve světle předchozích veršů ale víme, že nebyli bez víry. Reagovali na Ježíšovo slovo, stejně jako ten jeden Samařan. Stejně jako on byli uzdraveni, očištěni. Byli zbaveni malomocenství. Ale tady to asi pro ně skončilo. Snad se vrátili do společenství, z něhož byli vyloučeni kvůli svému malomocenství a pokračovali ve svých předchozích životech. Zda to tak bylo, na to odpověď nedostáváme.
A Ježíš vznáší ještě jednu otázku. Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a chválil Boha? Jako by se Ježíš divil. Že by s tím snad nepočítal? Ale vždyť on sám vyložil již dříve v podobenství o rozsévači, jak se věci mají.
Možná bychom tu opravdu čekali nějaký ostřejší výrok na adresu těch devíti, ne-li rovnou odsouzení. A tak jsme asi spíš my překvapeni, že Ježíš se pouze ptá. Ukazuje tím, že se stalo něco ne tak, jak mělo, ale ponechává naději těm, jejichž další osud text už nesleduje.
Právě na nich ale ukazuje tento text, že přijaté Boží milosrdenství nemusí nutně znamenat nějakou lidskou odpověď, nebo dokonce změnu. Není to automatické. Něco se musí odehrát v lidském srdci. A musí tam být i chtění. Ale i když obojí chybí, Ježíš své projevené milosrdenství neodnímá. Nebere těm devíti uzdravení od malomocenství.
I v tom je naděje.

„Vstaň a jdi, víra tvá tě zachránila,“ zní na závěr Ježíšovo slovo. A to je ta podstatná část Ježíšovy odpovědi.
**
Samařan přijal Boží uzdravení. Ale on přijal i Ježíše. Uvěřil. Uvěřil tomu, že tu v Ježíši jedná Bůh a že Ježíš má Boží moc, kterou uzdravuje i zachraňuje.
Tím se tu zvěstuje i pro nás dobrá zpráva, že zachráněný člověk může (musí) vstát a jít. Jít dál. Ve víře dostává novou sílu. Je nejen uzdraven, ale je skutečně spasen, zachráněn. A spasení, záchrana pro věčnost, je víc než fyzické zdraví.
A tímhle ujištěním o záchraně to nekončí, protože když je přijmeme, přijímáme s ním i veliké pozvání, abychom byli Bohu Stvořiteli vděčni za dar života i za Ježíše Krista, který vydobyl smysl našim životům v Jeruzalémě (kam směřuje jeho příběh i ve chvíli kdy uzdravuje ony malomocné).

V dnešním západním světě neřešíme problém malomocenství či kultické nečistoty. Ale i tady existuje vyloučení, i tady existuje nemoc, neštěstí, beznaděj. A na to všechno dává odpověď Ježíš. Ten uzdravující a zachraňující. Ten, který říká: „Vstaň a jdi, víra tvá tě zachránila.“
A je to víra, která způsobuje v našich srdcích radost, která otevírá ústa k Boží chvále.
Víra, která nám díky Bohu dává sílu vstávat a znovu jít i v nejtěžších chvílích našeho života. Radovat se ze spasení. Chválit Boha. Vyznávat Ježíše a znovu a znovu vstávat a jít dál ve víře v Něj, s Ním a k Němu.

Modleme se.
Náš Pane, radujeme se s Tebou zde v tomto shromáždění, tak jako se radoval zachráněný Samařan. Ty nás ujišťuješ, že i my ve víře smíme vstát a jít, i když nám někdy připadá, že síly docházejí. Kéž i naše ústa se mohou připojit k chvále Božího lidu v modlitbách a písních.
Amen.

L 17,11-19, 14. po Trojici
Vlm, Bn 28.8.2016

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Introit:
Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem.
Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?
Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!
6 Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?
7 Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože.
8 Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.
Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.
Připojme se k žalmistovi zpěvem žalmu číslo 6

Ž6 Již netrestej mě, Pane

Modlitba:
Náš pane, stojíme před tebou a prosíme Tě o smilování. Tak jako prosil Žalmista a tak, jak jsme se k němu připojili zpěvem i my.
Vyznáváme, že naše duše je mnohdy vyděšená až k smrti, že propukáme v pláč, a ť už hlasitý, či tichý a mohlo by se zdát, že nemáme naději v mnohém, co nás v životě potkává.
My však vyznáváme, že naše naděje nikdy nemizí. Naší nadějí ji Ty sám. Ty nás ujišťuješ a my tak smíme vědět, že náš pláč slyšíš a naše úzkosti znáš. Vyznáváme, že ty, Pane Ježíši, jsi světlem, které žádná tma nepřemůže. Dal jsi nám víru a v ní i sílu držet se Tě a s Tebou jít tímto životem.
Vyznáváme však i svá zaváhání a provinění. Často si připadáme tak silní a soběstační, že svévolně pouštíme tvou laskavou ruku a kráčíme po vlastních cestách. A potom se divíme, že se umažeme blátem, že bloudíme a klopýtáme.
Ty nás Otče ve svém milosrdenství i takto nečisté a umazané přijímáš, tak, jako otec přijal svého marnotratného syna a radoval se z jeho návratu.
Pane, prosíme, dej ať se tě s vírou a důvěrou dokážeme držet vždy. Ať vždy vidíme tvé světlo, ať vidíme Tebe, toho, se kterým máme jít a ke kterému se máme a smíme vrátit, pokud jsme zabloudili.
Děkujeme, Pane, za Tvoji milost, za to, že jsi nás očistil svou krví, že ty sám jsi dal svůj život za nás, abys pro nás život získal.
Amen
čtení
2.Kr5,8-14 (příběh mlomoc. Naamana)
Pojďme společně prosit o Boží slovo zpěvem písně 440
Píseň 440 Ozvi se, Pane můj
(Nebo kající 504 Tak, jaký jsem, ač nemám nic)
*** kázání ***
Jako odpověď na Boží ujištění, že ve víře smíme vstát a jít, pojďme společně poděkovat Bohu zpěvem písně
Píseň 638 Díky za toto krásné ráno nebo (161 Tebe, Bože, chválíme)

*** Večeře Páně ***

Ohlášení
Píseň, kterou se učíme 533,1.6-8
Přímluvy
Náš Pane, skláníme se před tebou v modlitbě. Dnes chceme především prosit za ty, kteří jsou vylučováni ze společnosti, či ze společenství. Změň postoj těch, kteří to způsobují. Uzdravuj vztahy. Dej, ať nesnášenlivost a nenávist nemá na vrch. Dej sílu těm, kdo jsou zranění, aby neodvrhli Tvé slovo, když ho uslyší, ale aby ho přijali jako slovo uzdravení, kterému je možné vždy důvěřovat.
Přimlouváme se za rodiny v Irálii, které ztratily své blízké při zemětřesení. Nechť Tvůj Duch Svatý potěší ty, kteří je oplakávají.
Přimlouváme se za lidi v nebezpečí, ve válkách, v pronásledování, všude tam, kde jedni lidé stojí proti druhým lidem. Ochraňuj bezbranné. Přiváděj do bezpečí bloudící. Dávej pochopení do srdcí těch, kdo mohou pomoct jakoukoli konkrétní okamžitou pomocí, když je třeba.
Přimlouváme se za naše bratry a sestry v zemích, kde nemají svobodu jako my tady, aby mohli svobodně vyznávat svoji víru. Dávej jim svoji ochranu, naději a sílu, aby jejich víra neuvadala.
Přimlouváme se za všechny, kdo se dnes shromáždili ve Tvém jménu. Přicházej svým Svatým Duchem do shromáždění, otevírej srdce lidí, ať slova, která zní, jsou dobrou zprávou pro všechny, kdo je slyší.
Buď i s námi dnes a ve dnech příštích, ať na Tebe myslíme každého dne a každého dne se dokážeme radovat ze všeho, co nám dáváš.
V tiché modlitbě se teď chceme přimlouvat každý za to, co nám leží na srdcích…
Pane, smiluj se pro Ježíše Krista, který s Tebou a Duchem Svatým kraluje na věky. Amen
Poslání 1.Pt 3,8-9
(Nakonec pak:) Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.
Požehnání
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou
svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou
tvář a obdaří tě pokojem.«
(Numeri 6,24-26)

Píseň 685 I když se rozcházíme