Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Když jsem se včera konfirmandům pokoušel osvětlit, jak působí Duch svatý, hráli jsme závody ve foukané: Měli co nejdál dofouknout pingpongový míček, položený na pruhu papíru. Nejde přitom jen o to co nejdál – ale také, jaké překážky cestou překoná a u jaké skončí. Ty překážky mají jména:
Super – hurá – mám štěstí – zmáhá mne únava – mám depku – nemá to cenu – beznaděj – nemám sílu věřit.
První otázka po hře obvykle zní – proč je to pořadí právě takové?
S naším dechem – i docela krátkým a slabým - se dokážeme radovat snadno a rychle z toho, když se věci daří – ale na zdolání únavy už je potřeba dechu a ducha víc. A k těm posledním, jako je beznaděj či pocit, že věci nemají smysl, k těm nedofoukne vpodstatě nikdo. Na ty nám síly vlastního dechu a ducha nestačí.

Ale Boží dech – vanutí Ducha od Hospodina – to si poradí. I s tou nejhorší beznadějí a pocitem, že nemám sílu věřit. Ne nadarmo zpíváme a vyznáváme - „když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje.“

Tak jako v příběhu proroka Ezechiele. Izraelci po odsunu do Babylona tu (navzdor poměrně úspěšnému živobytí) vzdychají: Jsme tu pohřbeni zaživa. Naděje umřela, uschly kost naše. S touhle nepřízní poměrů – s tím, jak se proti nám spikly dějiny – s tím nenadělá nic ani Hospodin.
Proto si prorok nejdřív prožije to slavné vidění z údolí suchých kostí – tady zjistil, že kázat slovo Hospodinovo má cenu i na totálním pohřebišti všech nadějí - aby pak vyřídil v beznaději utopeným bratřím a sestrám – Duch Boží – duch nových počátků – dofoukne i do tohoto našeho údolí. Do míst a životů, kde se s Hospodinovou předivnou mocí nepočítá ani náhodou. I tady se mohou dít divné to věci dnes – příchod nových šancí i nového žití. Obnova víry, hodné toho slova.
I tady – pohřbeni zaživa díky nepřízni poměrů i vlastní bezmoci – se můžeme stát lidem, který okouší, jak zvedá na nohy a dává sílu Hospodinovo pozvání k nenadále otevřené cestě do zaslíbené země.

Ale tohle stvořitelské vanutí dokáže zadout ještě do větší vzdálenosti – a překonat ještě nepředstavitelnější překážky: Třeba když se učedníci už po velikonocích zavřeli na deset západů – pevně přesvědčeni, že jejich Mistr a Pán sice byl ukřižován – umřel – pohřben – a třetího dne vstal - ale jim stejně nezbývá než s ním přestat počítat. Zavřít se – a s následováním Ježíše neřkuli nějakým svědectvím o něm v tomhle světě to zabalit.
A hle – Vzkříšený stojí uprostřed nich – a jako znamení své životodárné přítomnosti do nich duje Ducha. Toho Ducha, co obnovuje v lásce – víře – naději - i tam, kde jsme lásku zabalili – víra se změnila v zkostnatělý zbytkový zvyk a naděje vyschla jak rozpraskaná země marně čekající na závlahu. Až sem dofučí dech Božích slibů – duch nových začátků – dech nečekané obnovy – a ujištění, že v příběhu se navzdor všem našim špatným zkušenostem pokračuje.

Slavit na Hod Boží svatodušní dar Ducha svatého – znamená vděčně si znova číst všechny ty příběhy – kdy a komu byl dán – koho vysvobodil z hrobů unaříkanosti a beznaděje – kde prolomil zamčené dveře obav a úzkostí. Není jich málo. Ale my si je vděčně připomínáme jako slova a příběhy – které nás dnes chtějí inspirovat – které nám chtějí vdechnout naději – že Boží království má budoucnost – které chtějí prolomit překážky, jež se v našem srdci i v našich zkušenostech objevují.
Vždycky, když nám to nějak v hlavě či srdci sepne – a dojde nám, - můžu se nechat řídit tím, k čemu mne ten příběh inspiruje – přijmout naději, již ve mně vyvolává - tehdy nějak ten Duch začal překonávat překážky naší nevíry, únavy, neochoty otevřít se tomu, k čemu příběh Božích svědků zve.
Proto jde ruku v ruce se slovem, s kázáním, s příběhem, s písničkami Božích svědků. Ve chvíli, kdy nám začaly mluvit do života, proměňovat naše rozhodnutí, pohled na sebe sama – pohled na bližní – na bolesti i přístrachy, jak v životě a světě kolem nás vyvstávají - tehdy se činí Duch.

Nemusíme si přikládat nějaké duchovní manometry – a měřit, jestli už jsme řádně napumpováni.
Spíš s vnímavým srdcem naslouchejme příběhům, jež pro nás svědkové bible vyprávějí. Především – příběhu Kristovu. Vždyť – i když se sami nedokážeme nadchnout – můžeme přece naslouchat. S důvěrou (skoro dětskou) – že nás právě takhle, skrze naslouchání – chce ten příběh inspirovat.

Vrátíme-li se k úvodní foukané – ještě je tu ten míček. Dech, duch vane, není vidět, co ale vidět je, je ten míček. Jeho pohyb, kam se dokutálel. To byl „plod“, ovoce toho vanutí.
Snad smíme říct – a ještě spíš se nechat pozvat k důvěře – že Kristus nás tím Duchem ponoukne, „dofoukne“ i k tomu, nač sami ze sebe nemáme. Tak dá sílu vykonat, k čemu jsme posláni a zmocněni.

A protože jde o stvořitelskou obnovu života - a dar naděje - začíná se - odpuštěním. Komu vyřídíte odpuštění (s tou odvahou a drzostí - i nasazením, jako jsem to vyřizoval já) - tomu bude odpuštěno. Oslavený teď sám s úctou ztišil hlas - ale jasně dává najevo - tomu odpustí Otec.
Proto přijímáme z příběhů, písniček a slov Vzkříšeného obživující moc Ducha svatého. Abychom žili odpuštěním – nezapomínali dosvědčit, že je tu pro každého naděje - a dokázali to vyřídit. Proto nás učí modlit se - Otče odpusť - jako i my odpouštíme.

Věřit v sílu odpuštění – dokázat ho přijmout – předávat a přát druhým – to přitom známe také jako pořádnou překážku. Proto nás Duch učí číst Písma jako příběhy postavené na odpuštění. Na Boží velko-dušnosti. Nám to kolikrát nejde, sami to tak nevidíme – neslyšíme – nebo se tím nechceme nechat inspirovat. Ale inspirující síla těch příběhů i tohle zmůže. Tak z nás vytváří společenství, kde se dá dýchat – kde se Boží velkodušnost v Kristu ztělesněná přijímá – žije a předává, kde si s chutí zpívají V království Božím místa dost.. Koneckonců, ten příběh, co si ho dnes budeme tady u toho stolu připomínat - přehrávat – přijímat a předávat – ten je přece právě o odpuštění nejvelkodušnějším.

Slavíme dnes Hod Boží svatodušní - bohoslužby, v nichž si připomínáme, čím jsme byli obdarováni a inspirováni. Ale právě proto, že jde o Ducha, nemůžeme jen připomínat, co bylo. Jako lid víry máme nakonec zjistit – ten úvodní příklad s tou foukanou v něčem nesedí. Fouká se při ní od startu – a k tomu patří, že čím dále – tím to vanutí bude nejspíš slabší… Občas si to myslí i církev – a snaží se pak rozpumpovat sama. Málokdy to vede k té velkodušnosti, daleko spíš na nafoukanosti těch, kdo si myslí, že se dokážou správně napumpovat… Jenže nafoukanosti je už jen krok – k nadutosti. K charakteru, který má sice velký objem – ale uvnitř nic inspirujícího. Jen duté prázdno.

A tak se z příběhů Písma nechme inspirovat zjištěním – že ten dech naděje – obnovy a nových počátků – co dává sílu nést Kristovo evangelium - a především žít jeho osvobodivou sílu – ten nám vane naproti. Ne od začátku, jakéhosi pomyslného startu Božího příběhu s námi lidmi – ale od cíle. Proto zní poslední slovo bible – jež je slovem církve jako nevěsty – slovem bezpochyby hodně inspirovaným – jako výkřik těch, kteří nepřestali (nebo spíš právě znova začali) vyhlížet: Přijď!
Takto volá nevěsta – ale takhle – vstříc Kristu volá i Duch sám. Od něj - který je už v cíli – ten Duch vyšel – a k němu se vrací. Spolu s námi. Amen.

Jan 20,19-23 Hod Boží SvD 18
In: Laskavě ses kdysi He projevoval k zemi své, umožnil jsi návrat Jákobovi. Odpustil jsi nepravost lidu svého, přikryl jsi všeliký hřích jejich. Zdali TY nás zase neobživíš, tak aby lid tvůj radoval se v tobě? Ukaž nám, He, milosrdenství své a spasení své dej nám. AMEN. Ž 85,2n.7n
Píseň 372,1-4.9
Modlitba
Bože Otče, v Synu zjevený a v Duchu přítomný, skloň se, prosíme, a promluv k nám, ať nás tvé slovo vysvobodí ze sklíčenosti, únavy, zármutku a beznaděje. Vždyť bez tvé pomoci se v nás takové věci jen rozrůstají a ovládají nás. Ať nás tedy tvé slovo pozvedne a vede. Ať tvá moc tvoří naše úmysly i činy. Daruj to, prosíme, církvi JKa na tomto místě, v této zemi, v tomto tvém světě. Daruj dnes mnohým svou dobrou zvěst, dej zvěstovat Kristovo slovo, vzdálenými blízkým zjev svou lásku a milosrdenství. Amen.
Píseň s dětmi 694,1-2
1. čtení Ez 37,1-6.11-14
Píseň NP 12
kázání
Píseň 370
Confiteor
Tebe smíme prosit o odpuštění – před tebou vyznávat selhání, předkládat ti svou bezmoc, zahořklost, zranění – s důvěrou, že léčivá moc tvého odpuštění a pokoje tohle všehcno zmůže. S touto důvěrou před tvou tváří vyznáváme, v čem všem jsme zasaženi hříchem.
- vyznejme to společně: VYZNÁVÁME "..."
Ale ty obnovuješ naši důvěru, že máš moc obnovit naše žití, víru, lásku a naději i radpost učedníků, následujících věrně Krista. Tvůj Duch nám otvírá oči pro slávu Vzkříšeného Pána a sílu jeho příběhu. Jemu se s důvěrou odevzdáváme.
vyznejme svou důvěru hlasitým VěříME "...."
Děkujeme za pozvání stát se účastníky tvé obnovy, tvého smíření, nacházet sílu k přemožení hněvu, k odpuštění, tvořit společenství naplněné velkorysostí, kde se za rozhodující hodnotu považuje solidarita s druhými.
vyznejme tuto hlasitě - PRO LÁSKU KRISTOVU ODPOUŠTÍME "..."
Poslyšte slovo milosti
V tom je láska - ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)
Pozdrav pokoje
PÍSEŇ 409,1-2(3)
Preface
Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, abychom ti vždy a všude vzdávali díky. Neboť ty nedovolíš, abychom svou beznadějí pohřbívali tvé dílo. Sesíláš Ducha nového žití, obnovy a naděje. O letnicích jsi dovršil dílo vykoupení a zmocnil jsi učedníky k otevřenosti a službě v tomto světě. Skrze Ducha dáváš nový život církvi. V něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky a celý vesmír a mocné zástupy andělů zpívají píseň o tvé slávě a bez ustání volají
Svatý svatý svatý H zástupů, plná jest všecka země slávy jeho. Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech
Ustanovení Večeře Páně
- Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb - a díky činiv - lámal - a řekl:VEZMěTE, JEZTE - to jest tělo mé, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.
Takž i KALICH - když povečeřel - řka: TENTO KALICH je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete - na mou památku. (podle 1.Kor 11)

Pane, způsob svým svatým Duchem, abychom při přijímání chleba a vína byli učiněni jedno s Kristem a se vší jeho církví. Otevři nám skrze svého Ducha velikost své spásy.
Pozvání
A Duch i nevěsta praví: PŘIJĎ! A kdokoli to slyší, ať řekne PŘIJĎ! Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22,17)
Ke stolu Kristovu jsou zváni…
Vysluhování: 399
Modlitba
Děkujeme ti a chválíme tě Pane, že jsi nás opět ujistil svou blízkostí. Děkujeme a chválíme tě, že tu nejsme sami, vydáni na pospas všemu, co vyprazdňuje a zotročuje lidský život. Děkujeme, že nás povoláváš k naději a následování. - Prosíme, buď s námi - ať to, co jsme nyní směli přijmout, prorůstá doprostřed všedních dní - i tam, kde o tvém díle nikdo neví či nechce vědět - i tam, kde panuje lhostejnost a otupělost - tam, kde lidé žijí ve sváru a odcizení - tam, kde není viditelné místo ani pro pokoj, ani pro svobodu, ani pro pravdu, ani pro milosrdenství. Ty sám nás provázej, ať i skrze náš žt prozařuje do tohoto světa sláva tvého království. AMEN
Propouštění: J 16,22b:
Radovati se bude srdce vaše, a radosti vaší žádný neodejme od vás. Jděte v pokoji.
Píseň NP 61,1+4 (Nové nebe)
Ohlášky
Přímluvy
Poslání: Zj 3,7.10-11
Požehnání
Milost našeho Pána JKa, láska Boží a přítomnost Ducha Svatého se všemi vámi. Amen.
Píseň 152,6