Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Minulý týden jsme se společně zamýšleli nad příběhem ze Skutků apoštolů o tom, jak byl Petr uvězněn a zázračně vysvobozen. O tom, jak celý nervózní klepal na dveře domu, kde se za něj modlili jeho přátelé a jak mu nechtěli otevřít, protože nevěřili, že to je doopravdy on. Petr se dostal do vězení, protože uvěřil pravdě evangelia o vzkříšení Ježíše Krista. Uvěřil tomu, že skrze víru v Ježíše Krista se člověk nově narodí pro život v naději. Tato víra mu dala naději v době pronásledování a věznění. Tuto naději sdílel i se svými bratry a sestrami z celé církve, kterým je adresován tento dopis.
Duchovní obrození
Pojďme se podívat na to, v čem spočívala Petrova naděje, o které psal ve svém dopise do křesťanských společenství v Malé Asii, které byly pronásledovány a potlačovány jako narušitelé veřejného pořádku. První Křesťané totiž nově interpretovali poselství Starého zákona. Uvědomili si, že Mesiáš, který měl přijít, už přišel a to v osobě Ježíše z Nazareta. Jeho působení vedlo mnoho lidí ke změně svého života a rozhodli se ho následovat. Setkání se Vzkříšeným Kristem dodalo naději jeho učedníkům, že to smrtí jejich učitele nekončí. Naopak získali nový impuls pro svůj život a rozhodli se tuto zprávu dál šířit. Zprávu plnou radosti – evangelium o naději, lásce a odpuštění.
Petr na začátku oslavuje Boha za to, že skrze Ježíše Krista dal možnost lidem se znovu narodit. Možná nám teď přijde na mysl rozhovor Ježíše s Nikodémem z Janova evangelia, který Ježíš začíná slovy: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
A my se stejně jako Nikodém můžeme podivovat nad tím, co to znamená se znovu narodit? Vždyť to není možné, aby člověk se vrátil do dělohy a tam se znovu vyvíjel a prožil porod.
Přeci je ale možné se znovu narodit a to duchovně. Díky tomu, že slyšíme a žijeme podle slova evangelia, se neustále nově rodíme k živé naději. Nemyslím si, že to narození z ducha je jen jednorázový proces. Jako když prostě jednou uvěřím a je hotovo. Vyznám před shromážděním víru, jsem pokřtěn a je hotovo. To bychom ten křesťanský život měli hodně levně. Naopak si myslím, že je třeba se neustále obrozovat ve víře. Ne se jednou narodit skrze ducha, ale právě z toho ducha neustále čerpat sílu na vnitřní obrození. Uvědomit si, že jako křesťan smím mít pochyby, kulhat a padat ve víře. Ale mít neustále na paměti, že je tu živoucí naděje, že i přes tyto všechny naše pády je zde milosrdný Bůh, který s námi tyto pády prožívá. Křest to je jako dostat lahev živé vody, kterou se občerstvujeme ve vyprahlých momentech našeho života. Ale tu vodu dříve či později vypijeme. Lahev nám zůstane, ale je třeba neustále doplňovat ze studny, kterou je pro nás sám Bůh.

Živoucí naděje
Skrze neustálou duchovní obrodu máme přístup k živé naději. Jak vypadá živá naděje? Může naděje zemřít? Říkáme, že naděje umírá poslední. Není opakem živé naděje právě beznaděj? Tu mohli cítit učedníci v den Ježíšovy popravy, tu mohli cítit i křesťané a sbory, které byly pronásledovány, tu mohli cítit v celých dějinách všichni, kteří doufali, že náš Pán již brzy přijde a ukončí všechny křivdy. A on stále nepřicházel ve své slávě, aby rozsoudil svět a ukončil všechno utrpení. Znamená to, že vůbec nepřijde? Tato palčivá otázka trápila následovníky Vzkříšeného už o počátku vzniku křesťanských sborů. Slíbil druhý příchod, ale kdy to bude? Není nám dáno znát den, kdy přijde. Nesmíme ani skrze své výpočty určovat den Konce světa, ale máme jistotu, že stejně jako byl Bůh na počátku, když tvořil svět, tak bude i na konci. Sám Ježíš na ty výpočty odpovídá takto: Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24,42-44)

Duchovní zkoušky a zrání
Nikdo s naprostou jistotou neví, že bude spasen. Ani Petr ani lidé ve sborech v Malé Asii, ani já a ani vy. Ale máme tu živoucí naději, že to má smysl, že i když budeme muset projít zármutkem rozmanitých zkoušek, který osvědčí pravost naší víry, tak že přes ty všechny bolestivé zkoušky nakonec dojdeme k odpočinutí a spáse. Tyto zkoušky jsou potřeba, abychom si uvědomili, jak velkou cenu pro nás má víra. Je pro mě víra oporou v životě? Vnímám ji jako dar, který mi dává smysl života a naplňuje mi srdce pokojem ve chvílích, kdy je mé srdce roztřesené?
Mnoho zkoušek přichází z vnějšku, když nám jiní lidé škodí nebo když nás zasahují různé nemoci a pohromy. Jiné zkoušky pochází zevnitř – pochyby, nesmyslný strach nebo ztráta nadšení. Tyto zkoušky bývají náročné a nikdy bychom si neměli myslet opak. Zraňují nás tak moc do hloubky, že nás přepadá beznaděj. Ale Petr nás povzbuzuje, abychom se z nich radovali, protože právě skrze ně prokážeme svou víru. Věřím tomu, že všichni se chceme v životě vyhnout bolesti a ztrátám, že všichni chceme žít šťastně a spokojeně a že nikdo z nás nemá ve svém životním programu touhu po tom prokázat svou víru skrze utrpení. Děláme právě všechno možné, abychom se mu vyhnuli. Nikdo si nepřeje trpět, a přesto se to děje.
Osvědčení ve víře má ale svůj cíl. Jak jsem to už říkal na začátku, nejde o to se jen jednou duchovně narodit, ale neustále se duchovně obrozovat. Tak toto obrození právě může přijít skrze různé zkoušky, se kterými se setkáme v našem životě. Je to cesta k dospělé víře. I přesto, že víme, že nás Bůh miluje a dává nám naději, tak jsme schopni přijmout i životní porážky a bolest, které s nimi přichází. I přesto, že se nám nedaří a že máme pocit, že s námi Hospodin přestal mluvit, tak mu důvěřujeme. Krásně to ilustruje tento citát:
Věřím ve slunce, i když zrovna nesvítí. Věřím v Boha, i když se mnou zrovna nemluví. Věřím v lásku, i když ji zrovna necítím.
I když je zrovna zamračeno, i když cítíme duchovní a citovou vyprahlost. V momentě, kdy si říkáme, že víra asi vůbec nemá smysl, kdy se nám hroutí vztahy v rodině a rozpadají se přátelství, tak právě proto je třeba se ještě víc modlit a hledat Boží přítomnost.

Utrpení a bolest nemají poslední slovo
Petrova epištola není adresována jen pronásledovaným křesťanům v prvním století našeho letopočtu. Je adresována i nám, kteří jsme pronásledováni i jinak. Vnější tlak polevil, ale vnitřní tlaky si neseme každý sám. Nemusí nás pronásledovat vojáci nebo tajná policie, bohatě stačí, když svádíme své vnitřní boje sami se sebou nebo i s Bohem. Když cítíme, že některé zkoušky už jsou prostě moc, že to neuneseme, že jsme slabí, tak nám Petr do našich životů vnáší slovo povzbuzení, že přesto má všechno smysl. Nejhorší utrpení je to, které prostě nedává smysl. Nevíme, proč se to děje, proč se muselo tohle zrovna stát. Myslím, že každý jsme se už někdy v životě ptali: Muselo se to doopravdy stát? Proč jsi s tím Bože nic neudělal?
Nemůžeme tvrdit, že Petrova epištola má absolutní odpověď na tyto otázky dobra a zla. Božího působení a utrpení ve světě. Ale nabízí nám nadějný pohled, že přes všechny ty zkoušky, které nás v životě potkají, získáme dědictví v nebeském Království. Naše víra nám dává přístup k tomuto nebeskému dědictví. Otevírá nám pokladnici, ze které se nám dává velmi vzácný poklad - naděje. Víra nám dává odstup od našeho trápení. Dává nám možnost se na náš život podívat z širší perspektivy. Z perspektivy samotného Boha, kterému můžeme důvěřovat, že nakonec setře každou slzu, že v jeho přítomnosti nebude žádný nářek ani bolest.
Máme živou naději, když věříme, že Ježíšovo putování smrtí neskončilo, že smrtí nekončí ani naše životní pouť. Máme důvěřovat tomu, že Království Boží není jen nějaké zbožné přání nebo něco iluzorního, ale že to je právě něco reálného, co nás čeká a co už právě tady a teď mezi námi můžeme vidět a zažívat. Zatím to vidíme jako obraz v rozbitém zrcadle, ale jednoho dne bude i to rozbité zrcadlo pryč a Království Boží uvidíme na vlastní oči.
Až náš život pomine, tak se s Hospodinem setkáme na svatební hostině. Tam se naplní Boží zaslíbení, které nám bylo dáno skrze Kristovo vzkříšení, že utrpení a bolest nemají poslední slovo.