Před 500 lety přitloukl prý na vrata witenberského chrámu Martin Luther svých 95 tezí proti odpustkům - a evangelické církve si připomínají tuto událost jako počátek reformace “světové” (evropské). ČCE si Lutherův odkaz připomíná dnes na shromáždění v Ratiboři - a my se k tomu přidáme. Budeme Pavlovým slovům naslouchat ve světle Lutherových tezí o svobodě křesťana:
“Člověk jakožto křesťan jest naprosto svobodný pán všeho a není poddán nikomu.
Člověk jakožto křesťan jest povinnostmi docela spoutaný služební všeho a jest poddán všem.”
1. Člověk jakožto křesťan jest naprosto svobodný pán všeho a není poddán nikomu. Kde na to doktor Martin přišel? V evangeliu - jakožto poselství o spáse, tedy o vysvobození člověka. Když pro nic jiného - pro tohle znovuobjevení svobody jako jádra křesťanského poselství - a jako jádra víry - si stojí Luthera připomínat. Samozřejmě - pospolu s ap.Pavlem, apoštolem svobody - a jak si posledních 70 let líp uvědomujme - pospolu se svědky SZ, jehož jádrem není nic jiného, než Hův čin vysvobození.
Nicméně - jak ukazují dějiny křesťanstva - ale zrovna tak i třeba naše vlastní osobní příběhy - svobodu jako jádro - jako ústřední, zakládající událost - o niž ve víře jde - nemáme automaticky zakódovanou. Ani v bibli - ani v církevní tradici - ani v tom, jak sami víru prožíváme. Tuhle svobodu potřebujeme vždy znova POTKAT - a díky za každého, kdo nás k tomuto setkání přivede. Někdy je to docela otřásající událost - jako když Luther začal šířit spis O svobodě křesťanské - nebo když apoštol Pavel napsal “Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona” - jindy je to hluboká, vnitřní změna, třebas i dlouhý proces, nebo světlo na konci tunelu, plného strachu, sebeobviňování, úzkostí, zda obstojím před lidmi či před Bohem.
2. Kde křesťan tuhle svobodu potkává?
- ve víře. Ve víře jakožto vztahu k tomu, čím nás JK obdarovává. Víra není ani pouhá náboženské založení (“jsem věřící”), ani především zakotvení v nějaké tradici, zvyklostech - ani především soubor nějakých pravidel (jak to odráží povzdech “kdyby všichni dodržovali desatero...”) Víra - znamená pozvání rozpoznat tváří v tvář JKu, jeho příběhu, smrti a vzkříšení - PBu jde o vysvobození člověka. A i když jsem se tomu neodvažoval věřit - platí to i pro mne. Bůh - je moje svobodná a nadějná budoucnost. Navzdor tomu, že mi připadala temná a beznadějná - nebo rovnou beze smyslu.
A touto svobodnou a nadějnou budoucností - se mi B stává zdarma. Je to dar. Milost. “zadarmo - jeho milostí - vykoupením v Kristu Ježíši.” Takto smí křesťan potkávat a prožívat svou svobodu.
A smí ji prožívat uprostřed všeho - co si často činí nárok o našem životě rozhodovat: Je to svoboda od nároků, jež na nás kladou druzí (ve škole, práci, v rodině či módě) - zejména, když máme pocit, že jim musíme za každou cenu dostát - a život se změní v nekonečný koloběh stresů. Je to svoboda od svědomí - které mne oprávněně upozorňuje, kde selhávám, co jsem pokazil - a jehož šťourání se bráním tím, že si dokážu ospravedlnit čím dál větší křivárny. Je to svoboda postavit se před Bí tvář tak jak na tom jsem - byť bych jak ten publikán v chrámě mohl už jen volat “BOže smiluj se nade mnou hříšným.” A je to i svoboda od - často domnělých - nároků, jež na nás klade příslušnost k církvi - zvlášť když nám “vykládají podle lidských nápadů napořád jen o zásluhách, odměnách atd, vše z lidského stanoviska.”
Díky Kristu (a Luther nám ho takto staví před oči) - smím uprostřed všeho, co člověka znemožňuje v očích vlastních i v očích okolí věřit: Bůh - je moje svobodná a nadějná budoucnost. Navzdor tomu, že mi připadala temná a beznadějná - nebo rovnou beze smyslu. A touto svobodnou a nadějnou budoucností - se mi B stává zdarma. Je to dar. Milost. “zadarmo - jeho milostí - vykoupením v Kristu Ježíši.”
3. Proto “Věř v Krista, v němž se ti slibuje milost, spravedlnost, pokoj, svoboda - a budeš míti vše ... vždyť Bůh Otec učinil víru základem všeho - aby každý, kdo ji má, všecko měl, ale kdo ji nemá, nic neměl.” (s. 141) Křesťanova víra je tedy především důvěra - že právě tak to s námi PB myslí - a že právě touto svobodou jsme obdarováni v prvé řadě. A jako důvěra a otevřenost - se stává víra místem, kudy k nám ty vysvobozující dary vplouvají do života - a začínají se v něm pozoruhodně činit: “Kristus jest plný milosti, života a spasení : duše jest plná hříchů, smrti a odsouzení. Vstup již mezi to víra - a Kristu budou náležeti hříchy, smrt a peklo - duši však milost a spasení.”
Navenek, kolem nás, se ještě nic nezměnilo - ale my už vstupujeme do prostoru darované svobody. A smíme prožívat úlevu, radost, pohyb, jako když se otevře klec: “Neboť jeho spravedlnost jest mnohem silnější než hříchy všech lidí - jeho život mocnější nad každou smrt - jeho spasení vítězně převyšuje všechnu moc pekla. Z toho, co jí ženich Kristus daruje jako svatební dar, totiž z víry, nabývá tedy duše svobody ode všech hříchů, bezpečnosti před smrtí, jistoty před peklem a obdarování věčnou spravedlností, životem a spasením svého ženicha Krista.”
Kde víra jakožto základní vědomí obdarovanosti chybí - tam se pak i skutky a aktivity jinak bohulibé či lidmi ceněné stávají snadno důvodem k farizejské nadřazenosti:
Ať už je to povýšenost horlivých věřících nad vlažnými či ztracenými ovcemi - věrných vyznavačů nad těmi, kdo se stydí ke Kristu přiznat - nadřazenost křesťanů nad příslušníky jiných náboženství - povýšenost spořádaných občanů nad všelijakými vyvrheli - povýšenost úspěšných a bohatých nad loosery a chudáky - povýšenost lidí talentovaných nad těmi bez talentu - ale třeba i nadřazenost lidí jinak užitečně angažovaných nad těmi, co si sobecky hledí jen svého písečku. Z hodnot a postojů jinak prospěšných či důležitých se dřív či později stane bič na druhé.
4. Zpátky ke křesťanově svobodě: K čemu tedy je? Člověk jakožto křesťan jest povinnostmi docela spoutaný služební všeho a jest poddán všem.” Jakožto pozorný žák apoštola Pavla - a základních linií biblického poselství tu Luther dobře vystihl: Křesťan nedostal svobodu, aby řádil jak pes urvaný z řetězu - majitel silného vozu na dálnici - ani aby si prostě užíval podle vlastního gusta - ale aby v této svobodě - osvobozen od starosti o sebe, svou pověst, své jistoty a zabezpečení - sloužil bližním.
Křesťanova svoboda totiž vede k proměně vztahu k druhým: Nemusím se s nimi srovnávat - aby můj žt za něco stál. Nemusím se ospravedlňovat na jejich účet. Nemusím je očerňovat, pomlouvat, shazovat - aby moje okolí konečně pochopilo, jak skvělý jsem já sám. A protože nemusím před Boží tváří ospravedlňovat sebe - nejsem spoután nutností dělat ze sebe bohulibého věřícího - vzorného občana - majitele úspěšné kariéry - mohu naopak dát životní energii takto osvobozenou do služby druhým. "Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým." (Ga 5,13)
A je-li to služba inspirovaná Kristovou službou mému vysvobození - bude to především služba solidární. Empatická. Služba, v níž spíš beru na sebe průšvih bližního, než abych ho povýšeně poučoval, jak to má správně bejt. Služba, v níž s ním nesu solidárně i kus jeho vlastního selhání, pochybnosti, zbloudění. Otevřenost - která bourá hradby nepřístupnosti - a dává příležitost důvěře, s níž se na mne bližní v nouzi dokáže obrátit.
Konkrétní podobou (ne jedinou) téhle křesťanské svobody je sbor. Dobře nám tuhle podobu křesťanovy svobody - svobody k nesení břemen, vin a průšvihů druhých - napsali u nás ve sboru na zeď naši předkové: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův."
“Hle, - dodává k tomu Luther - tak plyne z víry láska a radost v Pánu a z té lásky veselá, ochotná, svobodná mysl - připravená dobrovolně sloužiti bližnímu -
- takže se vůbec neohlíží na vděčnost či nevděčnost, chválu či hanu, zisk nebo škodu.
A nekoná žádný z těch skutků, aby se lidem zavděčila, ani nečiní rozdílu mezi přáteli a nepřáteli, ani nehledí na vděčné či nevděčné - nýbrž zcela svobodně a ochotně rozsévá sebe i všecko, co má - ať si to ztratí mezi nevděčnými, ať si získá u nich nějakou zásluhu. ...
(Tak se) rozlévá skrze Ducha v našich srdcích láska, která činí z nás svobodné, veselé, všemohoucí pracovníky, dává nám vítězství nade všemi těžkostmi, činí z nás otroky všech a přece zůstáváme nade vším pány.
Amen
Ř 3,19-24 Vl, Bn 10.9.17
In: Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ps 130,1n)
Píseň 495,1-3
Modlitba
Obracíš naši pozornost k sobě a svému dílu Pane. Asi víš, kolikrát si připadáme sami, uzavřeni mezi stěnami svých vlastních životů, problémů, zápasů a úzkostí. Víš, jak snadno se nám ztratí z obzoru žití tvé království. Jak vzdáváme úsilí o lidskost, o to potkat druhé. Znáš naši beznaděj, v níž už s tebou nepočítáme - a naši úzkost, že světem hýbe stejně jen nenávist, sobectví, právo silnějšího.
Je dobře, že to vše můžeme před tebou vyslovit. Děkujeme, že nás zveš, abychom tobě tváří v tvář pověděli, jak na tom jsme, čeho je plné naše srdce. A děkujeme za ujištění, že u toho nezůstane. Že zazní tvé slovo, jež má moc prorazit slupku naší odevzdanosti. Toto slovo nám daruj - a utvoř z nás společenství víry, které k tobě nakonec ukáže i mnohým dalším. Otče náš...
Píseň s dětmi: NP 30 (Předejte)
Slovo k dětem
1. čtení: Gn 15,1-6
Píseň: 451
kázání (s citacemi ze spisu O svobodě křesťanské)
Píseň 246
Ohlášky
Píseň EZD 645
Poslání Ga 6,1-2
Požehnání
Útočiště mé a hrad můj, Bůh můj, v němž naději skládati budu. On zajisté vysvobodí tě z osidla lovce a od nejjedovatějšího nakažení morního. Brky svými přikryje tě a pod křídly jeho najdeš útočiště, štítem a pavézou ti bude věrnost jeho.
Píseň 189