Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Jákob se vrací do zaslíbené země - a vrací se jako ten, kdo má zač Hu děkovat:
- do ciziny utíkal s holým zadkem - a vrací se jako úspěšný selfmademan: typickým biblickým obrazem vyjádřeno vrací se jako bohatý šejk obdařený stády dobytka i velbloudů. A k tomu dvě ženy, (zatím) 11 synů a 1 dcera.
Jákob se vrací do zaslíbené země - a přece jakoby jeho požehnanému životu, několikanásobně obdařenému Bí přízní, něco chybělo. Něco zásadního - proč zítřek nevyhlíží s nadějí, s radostným očekáváním - ale z rostoucími nočními můrami a úzkostí jak to všechno dopadne.
S každým krokem, kterým se blíží do zaslíbené země, ho tíží, že za tím požehnáním, o něž tak stál - a které v několikanásobně větší míře dostal, se v prvopočátku skrývá lež. Podvod. Podraz ušitý na otce - a na staršího bratra Ezaua, jemuž to požehnání tehdy vyfoukl. Můžeš být vděčný za požehnání, za dary, když jsi je hned na začátku urval podvodem? Tunelem na důvěru slepého otce, který netušil, komu to žehná? Lze zpívat “Díky”, nebo “sečti všechny dary, které Pán ti dal”, když ses k těm darům prodral nenáležitě, tím, že ses vydával za někoho jiného?

Jméno Jákob znamená - při jen trochu kritičtějším výkladu - Podrazák, Úskočný - a přesně takhle se tenhleten praotec víry do příběhu víry přimotal - úskokem. Zatím si s tím moc hlavu nelámal. Však měl taky spoustu jiných starostí - zachránit holý život před hněvem podvedeného Ezaua - vydobýt si lásku, milovanou ženu a slušné živobytí u strýce Lábana, který na něj zkoušel jeden podraz za druhým. Teď se vydal, na Bí výzvu a ve stopách Abrahamových do zaslíbené země. A čím je blíž, tím míň mu svítají světlé zítřky - a tím víc na něj dopadají chmury. Než bude moct Hospodinu poděkovat - bude muset nějak otevřít tu starou záležitost.

Snad proto začíná Jákob svou modlitbu na hranicích zaslíbené země vyznáním (32,11):
"Zdaleka jsem nedorostl všeho milosrdenství a vší pravdy, které jsi učinil se služebníkem TVÝM, Hospodine, BOže Abrahamův a Izákův." Tedy - s tím vším co mám - obrovskými stády a převelikou rodinou - navenek mocný a silný a zajištěný - nejsem nic ve srovnání s tím - oč jde v příběhu Ha a jeho svědků. Čím on obdarovává - a k čemu jeho obdarování míří. Ano, vypadá to, že teď už bych mohl žít život po všech stránkách zajištěný - majetky i dětmi. Navenek se to jeví, že mám dostatek jistot pro přítomnou chvíli - i pro budoucnost. Ale... nejsem hoden, protože na začátku toho přenesmírného obdarování - toho oslnivého a překvapivého úspěchu - stojí lež. Podraz na bratra. Podvod na toho, který mi požehnání udílel. Pane, nejsem hoden tvého milosrdenství - a nejsem hoden pozvání tvé pravdy.

To, co ho čeká - vstup do zaslíbené země - a setkání s kdysi tak rozhněvaným bratrem - jej (a nás spolu s ním) konfrontuje s pravdou o jeho životě i vyvolení: Nejsi tady jen proto, abys byl čím dál bohatější, až bude nejbohatší na celém světě. Jsi tu jako svědek milosrdenství a pravdy. A právě tato výzva pravdy - která ho o tolik přesahuje - mu objasňuje - teď ti nepomohou všechny dary, jež ti B dal - v podobě stád, bohaté rodiny, vnějšího vlivu. Teď jde o dřeň tvého žití - o to, kým ve skutečnosti jsi.
A tenhle zápas musíš vybojovat sám. Právě - jako ten, komu tolik jde o požehnání od Hospodina.

Jákob tuhle výzvu přijal. Ví - teď se nemůžu za nikoho schovat. Teď musím beze zbytku na trh s vlastní kůží. Zůstal sám. Neschovává se za matku ani pod převlekem za někoho jiného jako kdysi. Nezaštítěn nabytými majetky, postavením praotce věřících, ochrankou, rodinným klanem.
Zůstal sám. A tu z té noci kdosi vystoupil - a pustil se s Jákobem do zápasu. Do vyčerpávající bitky - tělo na tělo. Jákob z ní neutíká. I když je to nerovný boj - a ten neznámý s ním občas pěkně švihne - nebo ho zasáhne tak, že to má trvalé následky - přece se ho Jákob nepustí. Ač vláčen - drží se protivníka po celou tu noc.
“PUSŤ se MNE už konečně - začíná svítat - noc končí!” křičí ten bezejmenný Jákobův protivník. “Nepustím,” chrčí domlácený Jákob. “Budu se tě držet, dokud mi nepožehnáš.”

S kým to Jákob zápasil? To zůstává skryto v té tmě. Sice se o tom píšou disertace, povídky i básně, ale ponechejme teď tvář Jákobova protivníka v nočním šeru.
Každopádně nám však to prapodivné noční pokračování Jákobova příběhu chce důrazně vštípit: Dárce požehnání - Boha Abrahamova, Izákova - a Jákobova - potkáváte v té nejhlubší hlubině hodně jinak, než jako nebeský roh tu větší, tu menší hojnosti.
Proč a nač? Možná proto, abychom si ho nikdy nehleděli zapřáhnout do opratí vlastních žtních zájmů. Abychom připustili, že je daleko víc, než naše žtní zkušenosti, jak se problémy žití obvykle řeší. Abychom připustili, že je - svatý. Že je hrozivě jiný - ale v žádném případě vzdálený. Nebyl Jákobovi vzdálený, když se mu Jákob ztrácel. A není mu vzdálený ani teď - jak Jákob z utržených ran a boulí pociťuje.
A Jákob se ho drží. Drží se ho - i když se zdá, že se mu Bůh stal protivníkem, že se ho snaží setřást, odkopnout, odrazit od sebe. “Nepustím se tě - dokud mi nepožehnáš.”

Ale požehnání, to už Jákob přece získal? Anebo tady - tváří v tvář pravdě, ktá ho o tolik přesahuje - poznává: - tomu mému požehnání něco chybí?
Odpověď toho bezejmenného protivníka - odpověď pro J8koba i pro nás - neřeší požehnání - ale o jeho nositele: Jaké je TVÉ JMÉNO? Jaká je pravda - o tvém dosavadním žití - i o tvé budoucnosti? Jakými prostředky jsi zvyklý dosahovat svých cílů? Oč ti jde? Jaké je tvé jméno?
A pak - po neskutečně dlouhé pauze, během níž Jákobovi proletěl hlavou život jak zrychlený film - se ozve tichá odpověď: Mé jméno je -... - Jákob. Mazaný, lstivý, úskočný. Jednal jsem úskočně. Právem to tak bratr kdysi křičel. Na počátku mého zápasu o požehnání byl úskok. Šel jsem za požehnáním - a neštítil jsem se křiváctví. Nic slizkého mi není cizí. Mé jméno je - ... Jákob. Sami snad slyšíte, že to není ledabyle podaná vizitka - ale vyznání vin. Ztišení - a vyznání před svatým Bohem. Vyznání pravdy - tváří v tvář Pravdě.

A vzápětí slyší - od toho Boha, kterého se nechce pustit, i když dostává rány - a jemuž vyznává své viny- od Boha, ktý je s ním - a vede ho k zápasu opravdovému - slyší verdikt Pravdy. Té pravdy, co ho o tolik přesahuje: “Tvé jméno už nebude více znít Jákob.” Tvá vina je sňata, tvé křiváctví je odpuštěno. "Tvé jméno bude - Izrael." Tedy - “Zápasí Bůh”. Já - Bůh který zápasí o člověka - si na tobě cením právě tvého zápasu - do něhož ses této noci pustil - se skutečnou opravdovostí. Odteď se jmenuješ Izrael:
Za tohle nepřestávej být vděčný především. A až se tě budou děti či přátelé ptát - co je to víra - proč tu na světě jsme - a jak se věří tomu divnému Bohu - a co že je vlastně zač požehnání - odpovíš - “Izrael”. Zápas o pravdu. O ryzost, nepokřivenost ve vztahu k životu - i k Bu.

Když dnes děkujeme za ovoce požehnání - buďme vděčni i za tuhle jeho nejvlastnější dřeň: Bůh Abrahamův + Izákův + Jákobův nás neživí proto, abychom žili v dostatku - ale abychom žili jako ti, kdo zápasí o pravdivost. Ve vztahu k sobě - bližním - i k Hu.
- požehnání se všemi jeho dary dostáváme - abychom právě k tomuto zápasu měli dost sil.
Tak smíme ve vděčnosti za ovoce požehnání objevovat plnost požehnání - a prožít plnost vděčnosti. A s touhle vděčností se držet Dárce - a zápasit o jeho pravdu -
- a v nejhlubších hlubinách své víry objevovat - teprve teď se dostávám na dřeň tomu, co to je požehnání. U nikoho jiného nepotkám tu zvláštní moc, “moc předivnou”, ten drsný pramen víry a naděje - a síly - zápasit o pravdivé žití - navzdor všem úskokům, kompromisům, nevděčnostem či vypočítavostem, jichž náš život plný.
Amen.

Gn 32,25-30 Vl,Bn 16.10.16
In: 2 Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby. Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. Amen (Ps 65,2+ 4)
Píseň 65,1-3.6
Modlitba
Hospodine, Bože Izraele, Otče JKa, tobě patří naše očekávání, naše vděčnost. Vždyť takhle nás tu chceš mít - jako lidi, kteří za to nejdůležitější děkují tobě. Před tvou tváří, Pane, však musíme zůstat potichu. Vždyť svou naději, i posilu ke každodennímu snažení jsme si zvykli hledat jinde. Potřebujeme, abys nás zasáhl - abys nás povzbudil k zápasům víry - abys nás vyprovokoval povstat z našeho chytráctví, přizpůsobivosti i nezdravé smířenosti s životem i tímhle světem. Prosíme o tvého Ducha - který vlije nový život do srdcí zahleděných jen do vlastních problémů. Buď s námi, dávej povstávat k novým zápasům víry i novým projevům vděčnosti. Amen
Píseň s dětmi 607,1.4-5
Slovo k dětem
1. čtení Gn 27,15-29
Píseň 176
kázání Gn 32,10-12.25-30
Píseň 500
CONFITEOR
Ztišme se před naším Pánem a v tichosti srdcí vyznávejme :
Náš Pane, není na nás nic zvláštního, proč bys v nás měl mít zalíbení. I ve vztahu k tobě nám jde často především o splnění našich vlastních plánů a cílů. Místo co bychom očekávali na tvou životodárnou blízkost, zajišťujeme se sami - chytráctvím, přetvářkou, ostrými lokty. Neumíme samosebou následovat tvého Syna, který tvé požehnání zpřítomňoval na cestě seberozdávající služby. Nemáme dostatek síly zápasit s vypočítavostí, neumíme ti zůstávat věrni jako zvláštní lid víry a lásky.
Mnoho skutků, slov a postojů nám brání s důvěrou a radostí společně přijmout pozvání k požehnanému stolu Ježíše Krista.
Rozpomeň se proto i na nás - i nám dej zakusit blízkost tvého království. Ujisti nás, že i my máme místo v tom zástupu, který smí s úžasem rozpoznávat sílu tvého díla, sytit se blízkostí tvé spásy a očekávat slávu tvého království, dokud nepřijde.
V této důvěře tě prosíme: SMILUJ SE NAD NáMI.
Všichni, kdo takto vyznáváte a prosíte, připojte se hlasitým:
PANE, SMILUJ SE NAD NÁMI “...”
KRISTE, SMILUJ SE NAD NÁMI “...”
PANE, SMILUJ SE NAD NÁMI “...”
Přijměte slovo milosti:
Dokazuje Bůh svou lásku k nám - když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve - spaseni budeme skrze něho.
POZDRAV POKOJE
PÍSEŇ 451,1.5-6
USTANOVENÍ
Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, rozpomínáme se nyní na dary tvé spásy. Dej nám okusit, jak tvé dílo spásy nalézá ztracené, sevřené smutkem a trápením, jak sytí hlad po útěše a naději. Očekáváme na blízkost Kristovu, na podivuhodně uzdravující blízkost tvého království. Připomínáme si toto tvé dílo s apoštolem, který dosvědčuje:
Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že
- Pán Jš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb - a díky činiv - lámal - a řekl: VEZMĚTE, JEZTE - to jest tělo mé, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.
Takž i KALICH - když povečeřel - řka: TENTO KALICH je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete - na mou památku.
Kolikrát byste tedy chléb tento jedli a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud on nepřijde.
Přijď již tedy, Pane Ježíši Kriste.
Ve tvém jménu společně prosíme:
OTČE NÁŠ...
POZVÁNÍ
Vzhůru! Všichni kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Iz 55)
Ke stolu Kristovu jsou bez rozdílu církevní příslušnosti zváni všichni, kdo věří v jeho vykupitelské dílo a chtějí je spolu s ostatními slavit a přijímat.
PÍSEŇ 399
MODLITBA v kruhu
Dobrořeč duše má Hu a všecko nitro mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hu a nezapomínej na všecka dobrodiní jeho... který nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, takže se obnovuje jako orlice mladost tvá. AMEN
PROPOUŠTĚNÍ
Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!
PÍSEŇ 68,9
Ohlášení
Přímluvy
Poslání Ef 5,15-16.19-20
Požehnání
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.
Píseň 193,11-12