Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Lk 10,38-42

Marie a Marta. Známý text.
Marie jako tak, která naslouchá Pánu a Marta jako ta, která pro Pána pracuje. Plus potom všelijaké pochopení toho, kdo je Marie a kdo Marta. Snad modlitba a práce, duše a tělo, muži a ženy, lidé modlitby a lidé práce, lidé lidé církevní a lidé necírkevní, kazatelé a lidé pracující. Povětšinou s negativním předznamenáním Marty a toho, co Marta v tom kterém výkladu znamená. Jakoby modlitba, duše, muži, kazatelé, církevníci byli lepší, protože si vybrali ten lepší kousek života. Prý to tak je v evangeliu. Tečka.

Jenže nic takového v evangeliu není. Oddíl o Marii a Martě se věnuje vztahu kázání a služby uvnitř církve. Co je víc- služba učedníků, kteří doslova i obrazně sedí u Ježíšových nohou jako žáčci ve škole, nebo služba stolu, pro kterou Lukáš používá slovo diakonia? Tady bez negativního předznamenání, spíš jako otázka: co máme dělat spíš, co se víc líbí Pánu?

Překvapivě ani jedno. Obojí patři k sobě. Jako sestry.

Zkuste zavřít oči a ty dvě sestry si představit. Jak by vypadala Marta? Moje Marta má šátek přes vlasy, aby jí nepadaly do vývaru. A krájí mrkev do polívky. Marta slouží Ježíši. Pro její službu používá Lukáš výraz diakonia. Služba není tedy jen nějaká příprava pohoštění, je to také služba Pánu, tady doslova a fyzicky pro Ježíše. V církvi pak pro potřebné nebo prostě pro ty druhé. A jak tak Marta stojí a krájí, padají na prkénko slzy. Proč? Ono není vždycky radost sloužit. Martu přepadly starosti, hrůza z budoucnosti, strach že jednou nebude dost co dát na stůl obrazně i doslova. A tak se strachem bojuje. Pracuje jak divá, jako v horečce. Nedivte se Martě. Je nejspíš paní domu, má své povinnosti. Chápu její starosti. Jsou to normální starosti. Ona prostě musí navařit! Jen jsou ty starosti vyhnané strachem do hrůzy. A tady je kámen úrazu. Marta nedovede zachytit to podstatné přítomného okamžiku, nedovede rozpoznat, co má udělat teď. Její služba, diakonia, má být službou Pánu a bližním. Jenže Marta, přestože teď chystá polívku pro Ježíše, slouží svému strachu, svojí hrůze. A strach izoluje. Je v něm sama. Ale ona nechce být sama! Ale že ji žene strach, nemá odvahu nakrájet tu mrkev, hodit ji do polívky, polívku dát na kraj kamen a jít si sednout k Marii. Kdepak, Marta má příliš veliký strach, možná až hrůzu. A z té hrůzy pramení vztek na každého, kdo ji v tom nechal. Tady nejde o dělbu práce, tady jde o hrůzu, která nemá nikdy dost. I kdyby do té polívky nakrájela všechnu mrkev z celé vesnice, nebude jí to nic platné. A jak je sama v té hrůze, propadá klamu – kdyby se ta práce rozdělila, dala by se stihnout a bylo by to dost. Ale to je prosím klam. Hrůza nikdy nemá dost. A Marta je tam sama u toho sporáku a bublá v ní vztek. Ale nevynadá Marii, vždyť ji opustila, není její spolubojovnicí v té hrůze, ale vylítne na Ježíše. Beztak v tom lítá s tou Marií.

A teď si zkuste představit Marii. Jak by asi vypadala? Moje Marie vypadá stejně jako Marta. Podomácku oblečená. Sedí U Ježíšových nohou, klidná, pozorná, soustředěná. Takto sedávali žáci ve škole a i učedníci. Je vlastně hrozně zvláštní, že takto sedí u Ježíše učednice-žena. Možná tím i bylo křesťanství tak zvláštní – ženská a učednice? Ano. Proč ne. Sedí a soustředěně naslouchá. Takový klidný obraz to je.

A do toho přilítne nasupená Marta a s výčitkou se obrací na Ježíše. Nezáleží ti? Řekni jí! Z Marty křičí strach, hrůza o její diakonii, vztek, strach, že není vzata vážně její obava a i ona sama. Marto, Marto – dvojí oslovení. Aby se probudila, aby slyšela, co slyšet potřebuje. Ale ano, i ona je učednice Páně, stejně jako Marie potřebuje slyšet. Děláš si starosti, Marto. Já to vidím. A je toho tolik, kolem čeho krouží tvé myšlenky. Ale vlastně v té tvé diakonii je potřeba jen jedno. Naslouchat přítomnému okamžiku. Co po mě chce teď Pán? Kde jsem potřeba teď? Ne za deset let, ale teďka, dneska, tady. Pak bude služba Marty skutečně diakonie, svobodná od strachů a hrůz bude sloužit Pánu a lidem.

Proč si Marie vybrala lépe než Marta? O co Marie nepřijde? Vybrala si TO, oč nepřijde. Jiné překlady mají Vybrala si díl, o který nepřijde. Nepřijde o schopnost poznat, co je zapotřebí tady a teď. Ten díl, to To, je také takový tichý odkaz na podíl levitů. Izraelské kmeny přešly do zaslíbené země a každý kmen dostal kousek území. Jen levité, kněží, nedostali nic. Proč? Jejich dílem či podílem je sám Hospodin. O Hospodina nepřijdou oni ani Marie.

Tak přemýšlím, co vlastně my s tím příběhem. Je pro nás takovým odkazem k harmonii, celistvosti chcete-li. Naslouchání Bohu a služba druhým přece nejsou protiklady, pokud obojí vychází z naslouchání. A nebo je ten příběh výzva: Nedat si ukrást přítomnost hrůzou z budoucnosti. Víra není potlačení strachu. Víra umožňuje strach rozpoznat, pojmenovat a dát ho tam nahoru. Prosit o dar rozpoznat, co právě teď a tady je potřeba. Vybrat si to či Toho, oč nepřijdeme.