Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

V zaslíbené zemi nastala doba hladu. Nezapršelo, na poli uschlo zaseté obilí, a skoro nic se neurodilo. Nebylo co sklízet ani pastva pro dobytek. Lidé i zvířata strádali hladem.
Hlad přišel i na Elíšu a jeho učedníky. Seděli kolem Elíši, pohublí, zmátožení. Co se asi mohou naučit, když jim hlavou běží jen myšlenky na to, kde by se mohli najíst?

Kolem toho příběhu teď sedíme i my. Co se z něj můžeme naučit?
Možná si nejdřív ze všeho můžeme připomenout, že sami jsme takovýhle hlad v tomhle koutě světa už dlouho nezažili.
Strádání, zaviněné suchem a neúrodou se podařilo vymýtit.
Díky tomu, že na to pamatuje stát - dokáže život zorganizovat tak, abychom společně dokázali čelit i takovým pohromám, jako je neúroda a hrozba hladomoru.
V Evropě se něco takového přihodilo v 19. stol v Irsku (a Irové to ve velkém vyřešili migrací do Ameriky) - a pak ve 20. letech na Ukrajině - tam to ovšem řídil stát - stalinský režim. Ještě když jsme koncem 90. let byli na návštěvě v Bohemce, vzpomínala nejstarší generace na tu strašlivou dobu.
Na té Ukrajině neměli tehdy Elíšu - ale jezdil tam mj. pan vikář Šedý, zvaný apoštol severní Moravy - a několik stovek dětí se mu podařilo dovézt do Čech - a zachránit před smrtí hladem. Dnes se tyhle hrůzy z východu Evropy moc nepřipomínají - ale téma biblické tuhle ponurou realitu staví znova před oči. Včetně těch, kdo tehdy dokázali odvážně a účinně pomoci.

V příbězích Elíšova učitele a předchůdce Eliáše ovšem hlad a sucho souvisí i s tím, že obyvatelstvo zaslíbené země přestalo důvěřovat Hospodinu - a začlo se masově oddávat baalově kultu. Baal, to je taková ta autorita, co člověku velí - starej se, aby ses měl dobře hlavně ty sám, popř. tvoji nejbližší - a jaký dopad to má na jiné, tím si nelam hlavu.

Nám to může připomenout odvrácenou stránku toho, že se máme dobře - totiž zbídačení mnoha lidí hlavně v Africe a Asii - kde jim pěstování plodin - z nichž se pak připravují laciné potraviny, co se díky nim máme dobře tady u nás - rozvrátilo jejich tradiční hospodaření. A to pak každou chvíli působí neúrodu a všechny hrůzy s tím spojené. Sice jsme své někdejší strádání odsunuli z toho koutu světa - ale za tu cenu, že se přesunulo jinam.

Je to pravda nepříjemná, málokdy zveřejňovaná, ale ten dnešní příběh zve pustit si ji na tělo. Sice to během jednoho kázání nevyřešíme, ale třeba budem vůči tomu problému trochu pozornější - a vnímavější i k těm, kdo ho řešit chtějí.
Už tohle, kdybychom se díky dnešnímu příběhu naučili, by nebylo málo.

Každopádně nás dnes Bí svědek, jehož jméno Elíša hlásá Můj B je spása - nevyvádí s tou spásou někam mimo náš svět - ale staví nás spolu s jeho učedníky doprostřed citelně nepříjemné reality.

Elíšovi bylo jeho žáků a posluchačů líto. “Víš, co?,” obrátil se na jednoho z učedníků. “Udělej aspoň nějakou polévku.”
Učedník vyrazil na pole. Dřív tu rostlo obilí, radost se podívat. Ale teď? Po poli se plazily všelijaké divné neznámé divoké rostliny.
Pole, to je v příbězích bible hrozivé místo. Sice přiléhá k městu či vesnici, tedy k civilizaci, k prostoru bezpečnému a přehlednému (právě takhle tehdy civilizaci vnímali!) - ale už to není dobře známý chráněný prostor.
Stačí neúroda, nebo válka - a z pole se stane místo, kam se vplíží divočina, kde číhá chaos, nebezpečí. Koneckonců ještě v NZ vypráví Jš o poli, kam civilizovaný hospodář nasel dobrou setbu - ale v noci se tam vplížil nepřítel a zákeřně nasel nepoživatelný plevel.
Pole, to je něco jako opuštěná civilizace. Území, kde nevíš, co tě překvapí, jaká zákeřnost, nemoc, zlo - nebo neznámá potvora - na tebe vybafne.
Nejsme na to moc vybavení, proto do divočiny jezdíme leda na adrenalinovou dovolenou - ovšem pojištěni a se spolehlivým průvodcem.

Sem se tedy vydal jeden z Elíšových učedníků hledat nějakou zeleninu na polévku. Pokud dobře čtu, neslyším, že by ho na to podezřelé a zpustlé místo Elíša posílal.
Ale když je čas nouze, vyrazíš shánět obživu ledaskam. V Čechách se prý v 17 stol. chodilo do lesa na houby - proto je Češi dodnes sbírají. Ale kdo se v lese nevyzná, bojí se požívat jiné houby než z obchoďáku.

Ten Elíšův učedník na tom poli nenašel, co hledal. Nic, co by se podobalo něčemu známému, z čeho by šlo udělat polévku. Po chvíli narazil na popínavou rostlinu. Polní - zdůrazňuje vypravěč. Tedy plod podezřelého, ohrožujícího území. Nebylo to obilí ani zelenina, (pro houbaře: hříbek ani masák). Ale rostlo na ní něco, co vypadalo, že půjde povařit. A jak měl hlad, tak nad tím moc nepřemýšlel, natrhal plnou košili těch bobulí, a donesl to ostatním. Nikdo to neznal, ale nikdo se ani nezeptal Elíši, co to je. Nakrájeli to a hodili do hrnce a vařili, byl toho plný kotel.

Ale jen se sesedli kolem hrnce a nabrali první lžíci, bylo jasné, že to není k jídlu. Nevím, jestli jim to křivilo pusu nebo rovnou břicho. Každopádně - těšili se, jak zaženou hlad, ale vykoukla na ně smrt.
Takhle to dopadlo - potrava, kterou se plánovali zachránit před hladem, není k žití, ale ke smrti.
Tohle je jádro tohoto příběhu - tenhle paradox:
- chtěli se udržet naživu, zahnat hlad - ale připravili si jistou záhubu. A není to škodolibostí osudu - ale důsledek jejich vlastní neznalosti.
Takhle to je: Cesta záhuby, připravená tím, že chtěli na tu záhubu nějak vyzrát. Není-li tohle zoufalá situace, pak už nic.

Co udělat? A má cenu něco udělat? A co?
Ti k smrti odsouzení učedníci začali volat: “Elíšo!, Učiteli! Otče! Pomoc, v tom hrnci je smrt!” Elíšo, pomoc!!
Připomíná to trochu příběh o tom, jak učedníci vyjedou s Ježíšem na lodi - a spustí se bouře. Pane pomoc, zachraň nás, hyneme! Tam i tady se ocitli v zajetí neznámých - hrozivých poměrů. Poměrů zdivočelých, na které člověk sám nemá.

Ale jestli se v bibli kvůli něčem vyprávějí tyhle příběhy (co nám někdy znějí jak pohádky pro dospělé, zvlášť když nehrozí hlad ani bouře) - tak aby jasné - ještě je tu jeden, k němuž jde volat o pomoc. Elíša. Ježíš.
Koneckonců, oba mají podobné jménu i životní program: Záchranu od Hospodina.
Tohle volání o pomoc, to není žádná ostuda. Však taky Elíša jejich dosavadní počínání - jež je přivedlo na pokraj záhuby - nijak nekomentuje.
Jen přikáže: Doneste mi z mé světničky zbyteček mouky. A tou trochou teď zachráníme tohle jídlo, co není k životu. Vždyť Hospodin je Bůh života, ne nějaký démon smrti!

Elíša nasypal zbytek mouky do kotle s jedovatou polévkou. “Hospodine, dával jsi svému lidu manu, abys jej sytil na poušti, zachraň nás a dej přežít i tuhle dobu hladu!” prosil.
Pokud jste dobře poslouchali biblické čtení, můžete oprávněně namítnout, že jsem si tuhle Elíšovu modlitbu vymyslel. A budete mít pravdu.
Ale já vám ji předkládám s přesvědčením, že není až tak mimo. Takhle to koneckonců dělali rabíni, když vysvětlovali Písmo - a novozákonní autoři koneckonců taky, o těch pozdějších ani nemluvě.
Ale jde o to, na co se taková dodatečně vymyšlená pasáž odvolává. Co je jejím zdrojem - jen lidská fantazie - nebo základní příběhy a témata Písma?
Elíša je tu především od toho, aby všechny, kdo kolem něj a jeho příběhů sedí - tak jako my teď tady - vracel k Hospodinu - a zpřítomňoval jim jeho spásu. A tahle záchrana je blízko - když si připomeneme její příběhy. Když se znova učíme věřit tomu Bohu, který vysvobozuje - a na cestě záchrany sytí, i když přijde hlad.
Tahle věrnost Boha, který zachraňuje, se teď skrytě činí - a věřme, že nejen v tom hrnci, ale i mezi námi.

Když mouku nasypali, prohlásil: “Teď už to bude jídlo, kterým se s důvěrou můžete nasytit. Koukejte, je ho plný kotel. Nenechávejte si ho jen pro sebe. Zajděte do vesnice a přiveďte další hladové- ať se všichni najedí a naberou sílu. Ať se všichni zas naučí věřit, že jedině Hospodin zachraňuje.”
Kvůli tomu tu dnes společně sedíme - abychom uslyšeli:
- ano hlad se nám nevyhýbá. Ani jako věřícím se nám nevyhýbá - realita světa, který občas zadělává na poměry opravdu k nežití.
Ale ještě je u příběh spásy, který těchhle poměrech skrytě kvasí - a obrací je k životu. Pro nás, i pro mnohé další. Až za týden budeme zváni “vezměte, jezte” u stolu Kristova - vzpomeňme právě na tohle.
Amen.

2Kr 4,38-41 Vl,Bn 10.7.16
In: Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je. Amen (Ps 81,9.11)
Píseň 81,1-8
Modlitba
Vždy znova upínáš naši pozornost k příběhům tvé záchrany, Pane. Tady ses stal Bohem pro svůj vyvolený lid, tady ses stal Bohem pro svou církev. Sem soustředíš pozornost svých svědků i každého dalšího zájemce o to, co je opravdu Boží: Na cestu vysvobození, k činům naděje a záchrany, jak o nich vyprávějí příběhy Izraele i příběh tvého Ježíše.
Takto ti chceme naslouchat i dnes. Přinášíme sebou své otázky i naděje. Svůj hlad i svou přesycenost. Své úzkosti a pocity zmaru i očekávání, že můžeme být osloveni právě tím, co dáváš jedině ty. Ať se tedy příběh tvé záchrany a naděje stane znovu kvasem pro celý náš život, ba pro celý náš svět.
Otčenáš
1. čtení Mt 13,24-33
Píseň 622
kázání
Píseň 627
Ohlášení
Přímluvy 621
Poslání Ř 12,12-16
Požehnání Žd 13,20-21
A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
Píseň 449