Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Osten apoštola Pavla Benešov 25. 2. 2018, Naděje Čejková
2 Kor 12,1-10

Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

Milé sestry a milí bratři,
kdo z nás by nechtěl mít víc síly, odvahy, víry. Kdo z nás nemá slabá místa, kterými se nechlubí. Slabosti, za které se stydí, s kterými se marně snaží bojovat. Skrývá je, dokud je to jen trochu možné. Když mluví apoštol Pavel o své slabosti, ani se nám nechce věřit, že by něco takového bylo možné. Kdybychom na tom byli my tak, jako na tom byl on, to by se nám věřilo, to by se to svědčilo.
Apoštol Pavel se měl čím chlubit. Založil nebo pomáhal budovat hodně nových sborů. Sám vyjmenovává situace, ve kterých se při tom na cestě s evangeliem ocitl: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? (2Kor 11,24-29)
Při výčtu situací, do kterých se dostal, se ptáme, zda je možné něco takového vůbec přežít. Tolik tělesných i duchovních útrap je na jednoho člověka k neunesení. Apoštol Pavel musel být silný, houževnatý muž. Muž, který věděl, co a proč dělá.
K tomu všemu se mu dostalo úžasných osobních zjevení – na cestě do Damašku ho zastavil sám Ježíš Kristus. Ve vidění se dostal vysoko, jak píše „do třetího nebe“. Zřejmě zažil to největší vidění Boží slávy, jaké bylo nebo je možné. Možná si pomyslíte, stejně jako já, co bychom za takové muže v našich sborech dali.
Zajímavé je, že – podle toho, co Pavel píše sborům – o svou autoritu často tvrdě bojoval. Právě v Korintu měli různé skupinky raději Apolla nebo Petra. Dost křesťanů se na Pavla dívalo skrz prsty. Jiní kazatelé byli atraktivnější, lépe se poslouchali, víc vyhovovali ideálu misionáře. Pavel měl zřejmě nějakou vadu projevu, sám cituje své protivníky: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost je slabá a řeč ubohá…“ (2Kor 10,10)
Možná proto, že měl, jak píše, v těle osten – satanova posla. Něco, co bychom u člověka evangelia nečekali. Moc rádi bychom věděli, co to bylo. Je kolem toho mnoho dohadů. Od následků různých utrpení, migrény, zánětů trojklaného nervu až po záchvaty epilepsie, ty se tehdy řadily do kategorie ďábelské posedlosti. Pravdou je, že to jsou všechno opravdu dohady. Tak jako tak to bylo něco negativního, co mu vadilo, bez čeho by se Pavel rád obešel. Rád by se toho ostnu zbavil. Ne kvůli sobě, ale kvůli moci evangelia. Tak rád by evangelium kázal mocněji, výřečněji, tak rád by sloužil Kristu ještě lépe než dosud.
A ono to nejde. Třikrát se za to modlí. Možná na to uspořádal velké modlitební akce, soustředil všechny duchovní síly. Třikrát prosí Pána o pomoc. A Pán: nedal. Znovu a znovu – nedal. Pavel potřeboval třikrát slyšet: NE! Znovu to zkoušel a znovu marně. Opakovaně prošel zklamáním z nevyslyšených modliteb. Než mu to došlo. Než mu došlo, že Boží cesty jsou jiné než cesty naše. Jiné, než jsou nám příjemné. Často jim nerozumíme. Nebo jim nerozumíme hned. Boží království se šíří svojí vlastní cestou.
Často se ptáme, jak je možné, že právě spravedliví lidé mají tak velká trápení. Ptáme se, proč naše mladá šikovná kolegyně trpěla rakovinou a nakonec tady nechala tři malé děti. Ptám se: „Proč mi Bože nedáš víc síly a elánu, tak ráda bych vyorala větší brázdu, zanechala za sebou lepší dojem, konsolidovaný sbor?“ Nebo: „Proč nám, Bože, nedáš lepší výmluvnost, rádi bychom ve společnosti snesli pádnější argumenty, umlčeti tvé protivníky.“
Apoštol Pavel nakonec pochopil, že se se svým ostnem musí smířit. Nejen jako s nutným zlem. Pavlův osten, dokonce posel satanův, je něco, co má přijmout jako Boží dar. Paradoxně: jako pomoc při zvěstování evangelia. V Pavlově slabosti se projeví Boží moc a síla. Bude tam na ni víc prostoru.
Pavel na vlastním těle učil přijímat, co už dávno kázal. Boží moc se projevuje v Ježíšově slabosti. Vzkříšení je možné tam, kde dojde k smrti. Vyznáváme a děkujeme za to, že se Bůh v Ježíši sestoupil do našich všedních dní. Když mluvíme o Ježíšově oběti, tam, přes všechnu nelogičnost, dovedeme přijmout, že jde o Boží pomoc slabým lidem. Když dojde na nás, na naše svědectví, toužíme po síle, odvaze, vytrvalosti. Je to dobře. Jenom se musíme naučit, že víra, naděje, láska, síla, nové začátky, to vše je Boží dar. Něco, co má sloužit k Boží, ne k naší slávě.
Když jsem byla malá, znala jsem z nedělní školy hodně biblických příběhů. Abraham, Jákob, David, učedníci, apoštol Pavel, to byli hrdinové bez bázně a hany. Jak jsem se jim ve své dětské naivitě chtěla podobat. Když jsem vyrůstala, naše zbožná maminka nás zásobovala všelijakými (tenkrát pašovanými) knihami typu Dýka a kříž, křesťanskou červenou knihovnou s tituly od Kristýny Royové apod. Dětem jsme také kupovali různé motivační knihy. Třeba o zásadách skvělých teenagerů. Můžete se usmívat, ale možná to znáte. Po přečtení takových knih jsem byla plná odhodlání. „Teď už vím, jak na to. Stačí vydržet, a všechno bude lepší. Osobní život víry, vztahy v manželství, pořádek v domácnosti…“ Uteklo pár dní a mně zbyla frustrace z prázdných předsevzetí.
Časem jsem zjistila, že to bylo k něčemu dobré. Vedlo mne to k pokoře. Když vím, co mám sama másla na hlavě, mohu mít víc porozumění pro ostatní. Vedlo mne to odevzdání do Boží lásky, k velkorysosti vůči druhým i vůči sobě.
Když čteme bibli dospělýma očima, poznáváme, jakou pomocí jsou biblické příběhy v každodenním životě. Jsou plné velkých postav víry, které jsou nám v mnohém příkladem. Někdy svou velikostí. Někdy svými pády. Jsou povzbuzením, často právě v tom, že Pán Bůh jedná se svým lidem, i když se tento lid dostane na špatnou cestu. Možná to znáte, jak někdy pomůže, když vám někdo přizná svá selhání, svá slabá místa. To, co se mu nepovedlo, co zkazil. Někdy nás to povzbudí víc, než dobrá rada a skvělý příklad – nic proti nim.
Máme ve svých životech mnoho stínů. Nemyslím, že bychom s nimi neměli bojovat. Ale: nesoustřeďme se na ně příliš. Nenechme se zatáhnout do svých vin a slabostí víc, než je třeba. Nestojíme a nepadáme se svou věrností nebo nevěrností, dokonalostí nebo nedokonalostí, s malým nebo velkým výkonem. Stojíme a padáme s Boží mocí, s Kristovou obětí, s tím, jak se otevřeme nebo neotevřeme působení Ducha svatého.
Chceme být silní. A je to dobře. Síla je dobrá, když se dá služeb dobré věci. Pavel je silný. Ale ne proto, že by byl tak úžasný. Je silný do té míry, do jaké nechá působit Boží moc. Může se chlubit velkými výkony víry. Stejně nakonec dodá: „Budu se raději chlubit svými slabostmi.“
Často děkujeme za to, že nás Bůh přijímá takové, jací jsme – a myslíme tím, že nás přijímá včetně našich vin, ostnů a satanských pokušení. Je to pravda. Tak se nebojme toho, abychom tak přijali sami sebe. Povede nás to k pokoře, která nedeptá, ale vede ke svobodě a k radosti Božích dětí. Sami se svých stínů nezbavíme. Světlem světa nejsme my, ale Ježíš Kristus. On se našich ostnů, vin, stínů nebojí. Má dost síly, světla a lásky, aby nás s nimi přijal a pomohl nám v pravý čas. Dejme víc na Boží sílu, čest moc a slávu. Je jí dost i pro nás slabé a všelijak neslavné. Se všemi svými ostny máme cenu Božích dětí. Na to se můžeme spolehnout. Amen

Pane Ježíši Kriste, děkujeme za to, že nás přijímáš takové, jací jsme. Prosíme, dej, ať se nám to nestane omluvou vlastní lenosti, výmluvou ve chvílích, kdy se nechceme podřídit tvé vůli. Prosíme o tvého svatého Ducha, ukaž nám, co ve svém životě máme přijmout a s čím naopak máme bojovat. Tak, abychom byli tvými dobrými svědky. Amen