Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

O Ježíši nám stále vypráví Marek. Jednou za ním děti ze sboru přišly - a některé plakaly: "My se, Marku, hrozně bojíme. Viděly jsme na ulici římské vojáky. Tatínek vykládal, jak vypálili Jeruzalém. A říkal, že má strach, aby nám neublížili i tady v Římě. A my teď, když je vidíme, máme hrozný strach."
Marek si ty nejmenší vzal na klín, a starších dětí se zeptal:
Když Ježíš kázal a vyprávěl o Božím Království - chtěl vzbudit strach? To víte, že nechtěl. A já vám teď povím příběh o tom,jak se učedníci přesto báli - a co s tím Ježíš udělal.

Jednoho dne Jš takhle kázal celý den o Božím Království. Spousta lidí ho poslouchalo - dal jim to sílu a naději. Bylo jich tolik, že si Ježíš musel sednout na loď - a z ní vykládal lidem na břehu. Večer, když skončil, řekl učedníkům - nachystejme loď a přeplujme moře na protější stranu.
"Marku," volaly děti, "v Palestině žádné moře není, jen jezero!"
"To máte pravdu, odpověděl Marek, "ale záleží na tom, jak se ta voda bude chovat! Poslouchejte."
Učedníci nabrali Jše na palubu.
(- už jste se někdy plavili na lodi? "...."
- a jezdili jste - po rybníku - po přehradě - po moři?
- a líbilo se vám to - nebo jste si spíš přáli, abyste už byli zpátky na břehu? "....")

Voda, to je živel - a zvlášť je-li jí hodně. Stačí, aby foukl trochu větší vítr - a zvednou se vlny - začne to houpat - a pak cákat - a pak se třeba i sem tam nějaké vlna do lodi přeleje... No - a takhle nějak se změnila i ta vyjížďka s Jšem:
Najednou se přihnal hrozný vítr - zvedly se vlny - začaly se přelévat do lodě - a k tomu ta tma - břeh v nedohlednu. Učedníci veslují - vzdychají, dřou, vylévají vodu - a víte, co přitom dělal Jš? On si klidně SPAL - jak říkáme "spánkem spravedlivých". Spal - jakoby se vůbec nic nedělo... A přitom - na Genezaretském jezeře to vypadá, jak kdyby nastal málem konec světa.
Není divu, že se učedníků zmocnil strach. A když je břeh daleko, v nedohlednu - tak to se vás zmocní pěkný strach. Strach, který má velké oči - nevidí břeh - a vidí jen nebezpečí.
A tak ty velké - strachem rozšířené oči - už nevidí Jš je přece s námi. Ty strachem rozšířené oči nevidí - vždyť nás ještě před chvíli krásně, skvěle povzbuzoval kázáním o BímKí. Ty strachem rozšířené oči nevidí - Jš spí (a tak se možná zase tolik neděje).

Ten strach jim vnukl úplně jinou myšlenku: Ježíšovi už na nás nezáleží - on nás nechal být - on se na nás vykašlal! A kdoví, jestli na tuhle hroznou bouři není prostě slabý.
A když jim tohle strach řekl - když jim takhle strach sevřel srdce - zmocnila se jich úplná panika - začali strachem bláznit. Vůbec je nenapadlo, jestli jim náhodou ten strach nelže. Jestli už nemají strachem tak velké oči, že všechno vidí úplně špatně.
Ne - oni všeho nechali - a přiskočili k Ježíšovi - a začali s ním cloumat a křičet na něj: Tobě už na nás nezáleží - tobě je jedno, že tady zahyneme, že se tu utopíme jak koťata!!!

A co na to Ježíš?
Probudil se - probral (jak kdyby se nic nedělo), protřel si oči - a poslouchá ten ustrašený křik a kouká, jak moře vyvádí. A pak se stala zvláštní věc: Ježíš vstal - a učedníci měli najednou pocit, že tu jsou zbyteční - a že jim zbývá jen přihlížet (skoro jak v divadle). A pak Ježíš pohrozil bouřícímu moři a kvílejícímu větru. Nenadával, řekl jen dvě slova: UTIŠ SE A ZMLKNI. Řekl to bez nějakého rozčilení - a přitom naprosto vážně.
A najednou - najednou byl klid. Klid a ticho. Ticho tak silné - mocné, působivé - jako byl předtím ten rachot bouře. Ticho, že z něj běhal mráz po zádech.

A to ticho proříznul Ježíšův hlas - hlas stejně přísný jako předtím. Jenže teď už nemluvil ani k větru ani k bouřícímu moři - ale k učedníkům. Ptal se jich: Co to má znamenat - ty vaše oči rozšířené strachem? Co to má znamenat, ten váš panický křik? Co to má znamenat, tyhle vaše výkřiky a prosby? JAKTOŽE Z VÁS MLUVÍ STRACH - A NE VÍRA?
Je to zvláštní, všimněte si: Ježíš vlastně udělal přesně to, po čem jeho učedníci jako jeden muž toužili - a přitom je za to pěkně setře: JAKTOŽE Z VÁS MLUVÍ STRACH - A NE VÍRA?!
A jakoby jim tím připomněl - vždyť vy se se mnou nemusíte bát - ať se děje co se děje. Vy na mne nemusíte koukat - těma očima rozšířenýma strachem. Vy si přece můžete podržet víru - tu víru, která roste, když slyší o BímKí - i tehdy, když se na vás řítí nebezpečí

Nikdo z učedníků nezpíval radostí, že jsou zachráněni. Seděli zamlkle a překvapeně: On ten Ježíš - co on je vlastně zač?! Ta jeho vyprávění mají opravdu takovou sílu? Ono se s tím dá obstát - i v takovéhle bouři?
On ten Ježíš - co jsme s ním už vlastně přestali počítat - on i tohle zmůže?
On ten Ježíš - jehož slova se nám oposlouchala - je opravdu hoden důvěry?

Proč Marek tenhle příběh dětem vyprávěl? "..."
Myslíte, že až příště ty vojáky potkají, budou mít strach menší? "..."

Dospělým
BaS, když sledujeme tehle příběh dál v NZ - skoro člověka provokuje, jak málo Jš bere ohled na naši slabost a náš stracH: když se vypráví podle Mt - tak Jš nejdřív ze všeho vynadá učedníkům - co se bojíte, malověrní - a pak si teprve začne vyřizovat účty s tím, co jim strach nahánělo. Připomínám to proto, že naše doba je zas po letech plná všelijakých dorážejících strachů - přístrachů. Ale když se jim podíváte na zoubek - zjistíte - že to s nimi není zas tak hrozivé.
A i od toho je víra - aby člověku umožnila prokouknout - není proč se bát. To co kdosi vylíčil jako veliký nebezpečný příval - je vlastě jen nafouklá bublina.

V poslední době jsme svědky, jak kdekdo práská bičem údajných hrozeb a vlastně mu jde jen o to vystrašit lidi a nahnat si body. Když politici nemají co nabídnout, zakrývají to tím, že nahánějí strach.
A kde se rozhostí strach, tam se ruku v ruce s ním šíří sobectví. Panika, která říká: Zachraň se kdo můžeš - vykašli se na lidi potřebné - neprojevuj milosrdenství, ale tvrdost, která hájí vlastní zájmy.
Ale tam, kde vládne strašení, není místo pro službu potřebným, pro diakonii. Přeji nám - abychom se nedali ovládnout strašením - dokázali z víry propíchnout nafouklý balónek údajných hrozeb - a o to víc si všímali - komu můžeme být nápomocni. Jako správní Jšovi učedníci - kteří při té pomoci nehledí na rozdíly v původu - jazyce - barvě pleti - či náboženské příslušnosti. K tomu nám dopomáhej ten, který je i v naší vystrašenosti s námi svým slitováním. Amen.

Mk 4,35-41 Den Diakonie Vlašim 15.10.17
(BOhoslužby společně se sborem CB ve Vlašimi, úvodní část podle domácího pořádku.)
(O milosrdenství tvém, Hospodine, na věky zpívati budu, od národu do pronárodu v známost uváděti věrnost tvou ústy svými. Hospodine, Bože zástupů, kdo jest jako ty, silný H? A kolem tebe spravedlnost tvá. AMEN. Ž 89,2.9)
Modlitba
Náš Pane - v tento den chválíme tvé jméno. Tvoje dílo záchrany otevírá cestu ke svobodě. Tys vyprostil Izrael z Egyptského otroství. Dal ses poznat jako ten, který přikazuje moři - jako ten, jehož záměru se žádná zlá moc nemůže postavit do cesty. Shromažďuješ nás ke slovu evangelia. Toto slovo se pak stává mocí naděje a záchrany uprostřed všeho, co nás ničí, zastrašuje, zbavuje naděje, a ochromuje naše srdce. Ať nás tedy tvoje slovo takto potká i dnes. Daruj nám to pro JKa, v jehož jménu společně prosíme: Otče náš...
Rozhovor s dětmi
Co se říká o strachu?
Už jste měly z něčeho strach? Kdy, kde? "..."
Co vám ten strach nahnalo? Bylo to (např v noci v lese) něco opravdového venku - nebo spíš ve vaší hlavě? "..."
A proto se o strachu říká - STRACH MÁ VELKÉ OČI.
- a co ty velké oči dělají? Když jsou velké - zvětšují - nebo zmenšují? "..."
A co zvětšují? Nebezpečí - nebo pomoc? Toho, kdo nás ohrožuje - nebo síly, které máme sami? Hrůzu - nebo víru? "..."
Strach má velké oči - a velké oči vidí jen nebezpečí, ohrožení, nepřátelskou sílu, hrůzu - a nevidí pomoc, možnost naděje, záchranu, radost, člověka vedle mne. Proto žalmista prosí o víru - která tu pomoc a záchranu vidí. Poslouchejte.
1. čtení Ž 107,1-3.23-29
Píseň
kázání
Píseň Radujte se bratři (NP 18)
Přímluvy
Poslání Ps 27,1.13-14
Požehnání Ps 115,11-13
Píseň Bůh je záštita má (NP 2)