Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

Jazyk se lepí na patro - léto proměněné v ubíjející vedro, - z osvěživě zelených parků je zaprášený suchopár. Místo západních větrů přinášejících pravidelnou vláhu vysušující jižní proudění... - do Česka už třetí rok dorazilo opravdové sucho. Chladivý stín se stává nedostupným statkem - neboť ve městech chybějí stromy, nemoudře vykácené – a v lesích si zas pochutnává kůrovec na smrcích nemoudře vysázených. Farmáři uvažují o vybíjení dobytka, který není čím krmit, ekonomové počítají, o kolik zdraží potraviny. A vědci, skutečně znalí vícero souvislostí – rezignovaně citují apokalypsu: Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami – ale neobrátili se, aby mu vzdali čest. (Zj 16,9)
Ten povzdech vědce, citujícího Apokalypsu, má s prorockými výzvami cosi společného: Vidí souvislosti – vidí dál, než současníci přežívající ze dne na den a užívající si života, dokud to jde - a tak ho trápí právě ta neochota a lhostejnost, s níž současníci přistupují k problémům, které přesahují obzor několika přítomných dnů či let. Trápí ho právě ta neochota ptát se, zda náhodou svým přístupem k životu nenesu taky svůj dílek zodpovědnosti za to, jak to kolem dokola vypadá.

Když zažíváme suchopár,
uvědomujeme si též - neporučíme ani větru, aby přestal přihánět horko a sucho - a neporučíme ani nebesům, aby se rozevřela - a plynuly z nich proudy vod nebo aspoň čapkovský zahradnický deštík.
Ale - když zažíváme suchopár - můžeme naslouchat slovům proroka. A uvědomit si - s naléhavostí i překvapením – Boží slova lze uprostřed našich dní prožívat právě tak reálně a životodárně - jako když nás smaží sucho – anebo se jindy spustí lijavec – skropí vše povadlé - a umožní obnovu života i tam, kde život zašel.
Vedle více či méně pochmurných rozkladů a stavu našich lesů vod a strání jsem si během tohoto léta četl také v příbězích proroka Eliáše, jak je převyprávěl Nico ter Linden. Eliášovo vystoupení začíná právě ohlášením sucha. Sucha tříletého – které v zaslíbené zemi – uprostřed Božího lidu – zastavilo ekonomický růst i obvyklý každodenní provoz ještě daleko dramatičtěji:
Pokud je mezi nebem a zemí všechno v pořádku, i mezi Bohem a lidmi, pak země přináší dobrou úrodu a lidé konají dobré skutky. Taková země, která chce být zemí pod nebesy, přináší úrodu, stejně jako člověk, který se být jako člověk ochotně podvoluje Božímu kralování. Nepřináší úrodu jen tak, ale na slovo Hospodinovo. Avšak tam, kde slovo Hospodinovo už není slyšet, tam panuje Baal. Bůh lačnosti a majetku, bůh, který člověka ponouká, aby šel přes mrtvoly.

Suchopár - o nějž prorokovi jde, není totiž rozmar počasí nebo klimatická změna. Tím citelně zakoušeným příměrem pojmenovává situaci Božího lidu. Bího lidu, církve - nikoli situaci pohanského, bezvěreckého či jinak nevěřícího okolí.
Z církve se každou chvíli ozývá volání - jak je odcírkevnělá společnost podobná suchopáru
- jenže ani Eliáš, ani prorok zvaný Druhý Izaiáš se neobrací k „bezvěreckým Čechům“. Adresátem jejich kázání o suchu a Hospodinově překvapivé závlaze - je Boží lid. Hospodinův lid – který začal sloužit Baalovi.
Častěji, než jsme sami ochotni přiznat, se totiž Boží lid, církev, sbor stává místem – kde vyschlo očekávání, že Bůh Izraele a Otec JKa je zdrojem a dárcem žití. Lidskosti. Utěchy - ale i odvahy a naděje. Jestli si někdo myslí, že pohané nejsou věřící, je to velké nedorozumění. Naopak, jsou věřící – příšerně. Věří v moc přírodních sil - v moc silnějšího, klaní se bohu čísel (jimž se počítají výnosy), uctívají krev a půdu. Jedině ten, kdo slyšel slova knihy smlouvy, ví, že takoví bohové člověka zavádějí do neodvratné záhuby.

Když důvěra v Boží lidskost - útěchu - odvahu a naději vymizí - když nastoupí přizpůsobivost poměrům okolo - když Boží lid přejmá předsudky většinové společnosti - neopodstatněné strachy - starost jen o sebe - zhlouplost nejrůznějšími fámami - když přestane věřit, že přijíždí vlak Boží - vyhlížet obzory Božího Království - to se pak stává skutečným suchopárem. Nenese plody kristovského spolulidství - vlídnosti - neraší tu odvaha zastat se potřebných a pronásledovaných - mizí věrnost Bím příběhům - a s tím ovšem mizí i radost z Bího díla samého - chuť zápasit o život pravdivý, vnitřně bohatý - a mizí naděje - že právě ten menšinový postoj - následování slov, příslibů Ba A+I+J - a příběhu JKa - může něčeho dosáhnout, ba, že k něčemu doopravdy je.
A krajina lidského srdce žízní - ale zůstává bez závlahy- a společenství Božího lidu usychá, zaprášené - bez chuti a bez moci něčeho rozumného se dobrat - a něco skutečně Božího vyplodit.

Ale naštěstí - tenhle křesťanský suchopár nemá poslední slovo.
Ještě jsou tu nebeské kýble plné nového života - které na svůj vyprahlý lid čas od času Hospodin překvapivě vyleje. Déšť, který pořádně zaleje - ochladí - občerství hynoucí rostliny - a doplní vysychající vodní toky, nádrže i podzemní zřídla - to je dar života - dar, ktý vrací chuť žít - dar, ktý životu dává teprve skutečnou šťávu – radost – a v neposlední řadě budoucnost. Životodárná vláha přichází jako příval z nebes - tam, kam lidé ve své obrazivosti umísťují i místo vlastního Bího přebývání.
Boží dílo jako překvapivý příval - je příměr, který nám přitom moc nesedí. Vzbuzuje v nás obavy jakousi nepatřičností. My - sami od sebe - máme raději mírné přeháňky, májové deštíky. A o takovéto "rozvlažení", o takovouto decentní závlahu, prosíme také Pána Boha. Jenže, neříká taková prosba cosi i o nás samých, o našem očekávání a o našem pohledu na sebe sama? Decentní křesťané prosí o decentní rozvlažení. Ale bible se nebojí nazývat věci pravým jménem. Ví, že občas žijeme, jednáme - a věříme tak, že nastolíme suchopár, se kterým zahradnické deštíky nic nezmůžou. Ale ještě jsou tu kýbly Hospodinova milosrdenství a požehnání. Nebeská záplava nového života.

A co to zavlažení s námi může udělat?
S Izraelem z příběhů Eliášových neudělalo nic. Přišel příval životodárné závlahy – a ani král, ani královna – ani Bí li nezačali brát vážně Eliášova varování – ani pozvání otevřít se cele Hospodinu. Ale když si pak Eliáš na Orébu vyléval srdce před Hospodinem - „horlil jsem pro tebě, a kde nic, tu nic - překvapeně zjistil - ne nějaké divotvorné přírodní úkazy – které by se dobře vyjímaly v bulváru -– ale hlas tichý a jemný:
- ten zavlaží lidská srdce – když propadla lačnosti užívat si za každou cenu – krátkozrakosti – a neochotě přiznat vlastní podíl na obencém průšvihu.

Kde záplavu takto zalévajícího Ducha čekat?
Tím zdrojem vláhy obnovující život - přívalem, který zchladí rozpálenou a totálně vyschlou zemi - deštěm, jenž obnoví život - se má stát znovuobjevení síly příběhů - v nichž Hospodin vysvobozuje - vlévá naději - uzdravuje - utěšuje - dává novou šanci. Takovou záplavu prorok z Bího pověření ohlašuje: "Vyleji záplavu Ducha mého - na símě tvé, a požehnání své - na výrostečky tvé. A vypučí - jako v travině - jako vrboví - kde nepřestala téci voda."

Proto jako konkrétní projevy oné oživlé přírody v kraji vyschlých lidských srdcí jmenuje prorok projevy nově vyrostlé oddanosti Hospodinu: "Tenhle řekne: Hospodinův - JÁ - a další nazve se jménem Jákobovým, a jiný si zas napíše na svou ruku Jsem Hospodinův, a jménem Izrael - titulován bude."
Vyslovit veřejně "Jsem Hospodinův" – to znamená především vyznat: Cestou života - je pro mne příběh onoho dávného Vysvoboditele z otroctví - a cesta jeho milovaného syna, JKa. Ji jsem směl znovu objevit - ta se mi stala studnicí příběhů, jež nevysychá ani v těch největších vedrech.
Amen.

Iz 44,1-5; Vl, Bn 12.8.18
In: Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby. K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo... Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. Amen (Ps 65,2n.10n)
Píseň 65,1-3.5
Modlitba
Tento den jsi nám daroval, Pane, abychom se mohli napájet z pramenů života. Nechceš, abychom se mátožně ploužili životem. Nestojíš o to, abychom hynuli žízní - když jsme sešli z cesty víry, naděje a lásky. Konáš své dílo. Vyléváš svého Ducha. Ujišťuješ o očistné a znovuzrozující moci svého odpuštění. Na Kristově příběhu jsme ji poznali. A díky Kristu do našeho života proudí tvoje podivuhodná moc - moc svobody a naděje. - Děkujeme, že smíme být přitom, chválíme tě za toto podivuhodné milosrdenství. - A prosíme, ani dnes nás nenech bez této občerstvující blízkosti.
1. čtení 1Kr 17,1-7; 18,1.17-18
Píseň NP 34
kázání
Píseň 372,1-3
Ohlášení
Píseň NP 49
Přímluvy
Poslání Ř 8,14-17
Požehnání Ž 121
Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Nebude bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci. Hospodin tě střežiti bude před vším zlým,
stráž držeti nad duší tvou. Hospodin stráž nad tebou držeti bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky. Amen
Píseň 614