Kázání Tomáše Bíska z 12. února 2017. Lukáš 19,41–44

Text: Na své poslední cestě se Ježíš se blíží k Jeruzalému: Lk. 19, 41 – 44
Ježíše nic neodvede od jeho rozhodujícího směřování do Jeruzaléma. (Jsme my schopni směřovat? Něčemu se v životě oddat?). Jeho cesta byla vždy neobyčejně bohatá a rozmanitá střetnutími s lidmi. Přistupuje k nim osobitě s pomocí, výzvou, uzdravením, povzbuzením i varováním. Ale také odmítnutím. Podobně jako ti docela první rybáři a pastýři smíme a máme slyšet pozvání k následování.
A přece v tom není obsažena dokonalá plnost jeho úkolu. Vedle toho již vidíme cíl jeho směřování. V Jeruzalémě dojde k závěrečnému střetnutí s představiteli establishmentu, s vůdci Izraele, představiteli Židovstva. Pokouší se na to upozornit nejen své nejbližší přátele, ale také ostatní. Čteme o tom. Jsme tedy mezi nimi. Kéž jsme v tom až po uši!
Máme však nesnadný úkol. Vždyť my víme, že půjde o sveřepý zápas, z jeho strany mocně bezmocný a nakonec ukončený jeho smrtí. Měl a má tento zápas dnes, anebo dokonce trvale, smysl? Má smysl jej následovat?

Nejprve slovo k našemu čtení.
Šlo o krvavé střetnutí mezi Izraelci a Kenaanci, původními obyvateli země. Hned se mi ozve otázka: Byl snad Hospodin násilník? Uprostraňoval svému lidu prostor pomocí válečných konfliktů, které ze SZ vyčítáme? Za mého studia bohosloví se mělo za to, že šlo povětšinou o náboženské šarvátky. Jenomže Bible je toho plná. Navíc se krvavými a neúprosnými boji plní i dnešní časy. Skutečnosti násilí a násilného narovnávání, ale spíše přerovnávání neutečeme. I dnes mnohé prožíváme bolestivě a s pocity úzkosti. Krvavé a neúprosné boje se vedou dodnes na mnoha místech světa. Máme se bránit otázkám, co s tím a jak dál?( Můžeme například sledovat , jak stát Izrael, a zvláště jeho administrativa vedená bojovným premiérem Netanyahuem postupuje neúprosně vůči Palestincům. Je násilí Boží nástroj? Je to vůbec možné?)
Podívejme se na prorokyni Debóru. Je pozoruhodné, že žena je vůdkyní, prorokyní v patriarchální společnosti, kde dominují a rozhodují muži. Debóra povzbudila lid ke kuráži povstat a postavit se silnějšímu a připravenějšímu nepříteli. Neopomeňme ovšem, že vše začalo tím, že lid selhával, dopouštěl se, jak čteme, „zlého před Hospodinem“. Bylo to zlé zvláště ve vzájemných vztazích. Za to ho postihovalo trestání z rukou nepřátel. Tehdy se rozpomínali a zoufale prosili o Boží podporu. Za pomoci Debóry a vůdce Báraka je Kenaanské vojsko rozprášeno. Debóra pak vyznavačsky vyzpívá , že přišla Boží pomoc skrze hvězdy a vody potoka Kíšon. A to navzdory nevěrnosti některých rodů Izraele, kteří nepřišli na pomoc svým bratřím. Na závěr ještě další žena jménem Jaél vláká do svého stanu kenaanského Síseru, který je na útěku. Zuboženého z válečné vřavy ho uložila ku spánku a on okamžitě usnul. Na to mu Jaél proklála spánek pomocí kladiva a stanového kolíku. Neobyčejnost jejího činu vyniká při vědomí rizika, které podstoupila. Do stanu cizí ženy smí přeci vstoupit jedině vlastní manžel anebo otec. Jaél musela riskantně argumentovat, že právě tam cizího muže nikdo nebude hledat. Dvojčtení téhož příběhu ve čtvrté a páté kapitole znejasňuje, kdo byl vlastně zabit, vůdce vojska Jabín, anebo král Sísera? Takové rúznočtení mám za dobrou komplikaci. Jen ať se moří ti, kteří trvají na tom, že vše v Písmu je sepsáno na neomylném nebeském počítači. Ať zvláště oni zvažují, proč to Hospodin nevyčistil?
Debóřin příběh ukazuje, jak naivní je mít za to, že doby minulé byly přeci prostší, jednodušší, anebo snad zase hrubší a nekultivované. Je také nadmíru naivní domnívat se, že samozřejmě spějeme k pokojnému konci.
A tak jsou Izraelci darovanou mocí zbaveni tlaků nejbližšího nepřítele. Mohou sestoupit z horských výšin a úkrytů. Budou následně žít po čtyřicet let v míru, jak se náš oddíl uzavírá.
„Starozákonní báchorky“, slyším poznamenat oddanou evangeličku, členku staršovstva. Jsme snad schopni označit dnešní války, násilí a zvůli za báchorky?
Tolik ukázka, jak si lid vysvětloval pozoruhodné usazení v zaslíbené zemi. A my někdy podléháme jednoduché iluzi, že přeci i nám, ano nám v dnešní době, Bůh straní. Jenomže, co všechno se dále v dějinách vyvoleného lidu událo převratného, ba hrozného a zatemňujícího, kolik selhání a zrad, se kterými se již milosrdný Hospodin nehodlal vyrovnávat na straně svých nemilosrdných a zřetelně nevěrných. To přeci není jen minulost.
Došlo to tak daleko, že nakonec sledujeme Syna Božího lidu, Syna člověka, jak se chystá vstoupit do výsostného města Božích zaslíbení a pláče na ním. Za jeho pláčem jsou mnohá rozpomínání nad tím, co Hospodin podnikal a podniká pro svůj lid. Přes všechno nekončící Boží vstupování do lidských dějů a dějin, Boží sklánění se k nám a navštěvování člověka, zbývají Synu člověka nakonec jen oči pro pláč. Je to pláč nad tím, jak se lid zachoval a nepoučitelně pokračuje. Není schopen rozpoznat, jaká cesta vede ku pokoji, říká Lukáš. A co my? Máme uši ku slyšení a oči k vidění?
Přichází trest. Boží město bude v troskách. Takový verdikt klade evangelista Synu člověka do úst. Nepoznali jste čas Božího navštívení, čas Božích visitací, Božího sklonění.
(( Z přemnoha údálostí, kterými lid prošel, jsem si připomněl alespoň trojí výrazná navštívení. SZ Josef, velký zachránce Jákobovy rodiny, rodu Izraele, povzbuzuje na konci svého života své nejbližší: Bůh vás jistě navštíví.
Další mohutné a velmi zřetelné navštívení a nesčetné sklánění je vyvedení z Egypta a uchvacující cesta svobody.
Docela jiné je navštívení Joba v jeho sklíčené mizerii a z toho vyplývajícího žalostivého vyčítání. A právě k němu se Hospodin skloní. Hovoří s ním a předvádí mu mohutnost, tajemnost, nepochopitelnost a neuchopitelnost jeho díla. Dokládá, že i nejstrašnější hrozby jsou v jeho ruce.
Následují další navštívení. Ukazují Boží nekončící zájem uvést lid na cestu pokoje a vzájemnosti. ))
Lukášovské navštívení nás přivádí ke zničení chrámu. Jde zřejmě o reflexi událostí, kterými byl postižen Izrael v konkrétní historické chvíli.
Ale evangelista dosvědčuje ještě další, plné, dokonalé navštívení Synem člověka, započaté vánočním evangeliem. Ano, Ježíšovo navštívení, ono vrcholné Boží sklonění se k záchraně, se začíná naplňovat tím, že je zároveň soudem.

V našem starozákonním příběhu statečná žena zabila nepřítele Izraelců tím, že mu proklála hlavu hřebem. V evangeliu plnost soudu dopadá na Syna člověka, Ježíše Krista, z rukou lidských soudců a katů. Justiční vraždou Božího Syna, kdy mu podle našich představ visicímu na kříži kati probijí ruce hřeby, aby postupně umíral smrtí buřičů podle římského práva, se dlouhá etapa Božího přicházení a sklánění uzavírá.
A docela nakonec je skrze pozoruhodnost všepřesahujícího zmrtvýchvstání Boží navštívení přetaveno ve výzvu následování Jeho cesty. Ano, cesty převelice úzké. A není jiné.

Modlitba: Stejně nás navštěvuješ, Bože milosrdný, Kriste umučený, Duchu vanoucí a inspirující. Buď Tobě samému, milostivý Bože Otče, Synu i Duchu svatý všechna čest i sláva. Amen

Benešov, 12.2.2016
ČTENÍ: Soudců 4,1-5 Bárak a prorokyně Debóra - Vítězství nad Síserou - Bárak a Debóra vysvobozují Izraele z moci Kenaanců představovaných Jabínem a vedených Síserou.
1  Po Ehúdově smrti se Izraelci dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. 2  I vydal je Hospodin napospas Jabínovi, králi kenaanskému, který kraloval v Chasóru. Velitelem jeho vojska byl Sísera; ten sídlil v Charóšetu pronárodů. 3  I úpěli Izraelci k Hospodinu, protože Jabín měl devět set železných vozů a po dvacet let Izraelce krutě utlačoval. 4  Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra, žena Lapidótova. 5  Sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila.

Pozoruhodně v té době je prorokyní a vůdčí postavou ve společnosti, žena – Debóra.
Ona na příkaz Hospodinův povolává soudce Báraka, aby vedl lid proti kenaanským utlačovatelům. Jeho přitakání ukazuje, jakou je Debóra autoritou. Svůj souhlas Bárak však váže podmínkou: Půjdeš-li ty se mnou, půjdu... Dále se dočteme o vítězství na Kenaanem, podané zřetelně jako vítězství Hospodina.
Následující pátá kapitola je vítěznou písní Debóry, zřejmě první svého druhu v Bibli. Vyjímáme z ní:

12 Procitni, procitni, Debóro, procitni, procitni, píseň pěj! Povstaň, Báraku, odveď své zajatce, synu Abínoamův! 13  Tehdy ten z lidu, kdo12 vyvázl, pošlapal urozené; Hospodin mi dal pošlapat bohatýry. 14  Z Efrajima ti, kdo z něho vzešli, bojovali s Amálekem, Benjamíne, za tebou táhly tvé zástupy, z Makíra sestoupili ti, kdo třímají palcát, ze Zabulóna ti, kdo nosí velitelskou hůl. 15  Isacharští velmožové šli s Debórou, Isachar hned za Bárakem, vyslán do doliny, šel mu v patách. Avšak u potoků Rúbenových bylo velké zasedání. 16  Proč jsi zůstal sedět mezi ohradami? Abys naslouchal, jak svolávají stáda? U potoků Rúbenových bylo velké rokování. 17  Gileád si zůstal za Jordánem. A proč Dan pobývá jako host na lodích? Ašer se usadil na pobřeží moře, při svých zálivech si zůstal. 18  Zabulón je lid, který dokázal nasadit svůj život, rovněž Neftalí na výšinách pole. 19  Přišli králové a bojovali, tehdy bojovali kenaanští králové v Taanaku, při Vodách megidských, stříbra se však nezmocnili. 20  Z nebes bojovaly hvězdy, bojovaly ze svých drah se Síserou. 21  Potok Kíšon odplavil ty krále, potok prastarý, ten potok Kíšon. Jen je mocně pošlapej, má duše! 22  Tehdy dupala kopyta koní, stateční cválali ostrým tryskem. 23  Proklejte Meróz, velí Hospodinův posel, uvalte na jeho obyvatele kletbu: Nepřišli na pomoc Hospodinu, na pomoc Hospodinu proti bohatýrům.
Tolik svědectví také o tom, že jen některé kmeny z dvanácti se připojili na pomoc svým ohroženým bratřím a sestrám. A dále jen útržky:
24  Požehnána buď nad jiné ženy Jáel, žena Kénijce Chebera, nad jiné ženy ve stanech buď požehnána!   26  Rukou chopila stanový kolík, pravicí pádné kladivo, udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky. 27  Klesl jí k nohám, padl, zůstal ležet, k nohám jí klesl, padl; tam klesl a padl zabitý. 28  Síserova matka vyhlížela z okna, naříkala za okenní mříží: „Proč tak dlouho nepřijíždí jeho vůz? Proč mešká hřmot jeho vozby?“  Matka marně čekala. A nakonec na závěr:“ 31  Tak ať zhynou všichni tvoji nepřátelé, Hospodine! Ale ti, kdo jej milují, budou jako slunce vycházející v plné síle. – Země žila v míru po čtyřicet let.